Týká se to vzácných zbytků světlých lesů, přírodních luk a stepí v České republice stejně jako východoafrických savan nebo arktické tundry. Otevřené krajiny v různých částech světa nebezpečně zarůstají křovinami, což ohrožuje ty druhy, které jsou životně závislé právě na otevřeném biotopu. Podle vědců je jednou z uvažovaných příčin změna klimatu, respektive vysoké koncentrace oxidu uhličitého, který podporuje růst dřevin.

„Není to skutečně jen problém naší přírody, podobný negativní proces sledují vědci po celém světě. Od Afriky po Ameriku a Austrálii. Týká se přitom i oblastí, které nebyly člověkem výrazně ovlivněny a jejich zarůstání tedy není důsledkem útlumu ani intenzifikace hospodaření,“ upozornil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Analýzy dlouhých časových řad satelitních snímků podle něj například odhalily, že ve východoafrických savanách a arktické tundře se plocha pokrytá dřevinami od 80. let minulého století rozšířila o 20 až 30 procent. Jde právě většinou o křoviny, nikoli o stromy.

„Nemusí se to zdát hodně, ale vzhledem k rychlosti procesu jde o závažnou změnu těchto biomů tvořených otevřenými přírodními stanovišti, na která je vázána celá jejich fauna a flóra. Co zaroste, je pro druhy otevřených biotopů neobyvatelné. Zajímavé přitom je, že nelze mluvit o expanzi lesů. Mimo vyloženě vlhké oblasti totiž expandují hlavně křoviny. I v dlouhodobém měřítku stromy v suchých oblastech za křovinami zaostávají a vznikají tak křovinaté, nikoliv stromové porosty,“ zdůraznil Jirků.

Nepřetržité hnojení

Odborníci si lámou hlavu nad tím, co tento trend způsobuje. Jedním z faktorů, o němž se uvažuje, může být vyhubení velkých savců. Sloni či nosorožci, kteří tyto porosty spásali, totiž zmizeli z rozsáhlých území a zůstali už jen v subsaharské Africe a jižní Asii. Podle Miloslava Jirků z Biologického centra Akademie věd to ovšem není hlavní důvod – v mnoha oblastech totiž velcí býložravci chybí i tisíce let a expanze křovin se týká především posledních desítek let. Nízké porosty se navíc začínají šířit také v těch afrických regionech, kde jsou ještě početná sloní stáda.

Hlavní příčinou nové hrozby jsou proto zřejmě další negativní vlivy člověka na životní prostředí. „Uvažuje se zejména o změnách klimatu. Nejzásadnější jsou pravděpodobně zvýšené koncentrace oxidu uhličitého v důsledku masivního spalování fosilních paliv lidskou civilizací během posledních dvou století,“ poznamenal Jirků.

Nejenže oxid uhličitý podporuje změny klimatu, ale stimuluje také růst dřevin. Vysokých koncentrací totiž umějí využít lépe než trávy, které jsou jinak v otevřené krajině důležitými konkurenty dřevin a brzdí jejich šíření. „Vysoké atmosférické koncentrace uhlíku a všudypřítomný spad dusíkatých látek, které se do atmosféry rovněž dostávají spalováním fosilních paliv včetně dopravy nebo produkcí umělých hnojiv, fungují jako nepřetržité hnojení ze vzduchu,“ konstatoval Miloslav Jirků.

Jedním z dalších důvodů zarůstání křovinami může být rovněž méně požárů. „Člověk krajinu všech osídlených kontinentů vypaloval po tisíciletí, poslední desítky let je však tendence omezovat člověkem založené, ale také přirozené požáry i v donedávna odlehlých regionech,“ řekl Jirků, podle něhož klimatické změny rovněž prodlužují vegetační sezonu a posunují hranici výskytu dřevin do polárních oblastí. „Na to vše pochopitelně vegetace reaguje, planeta je tak rok od roku zelenější a také hořlavější, jak ukazují nezvykle katastrofické požáry v různých částech světa,“ dodal vědec.

Pomoci klimatu může každý z nás. Třeba pomocí solární elektrárny na střeše domu. Zjistěte, zda by se vám vyplatila

Pomoc otevřené krajině

Právě křoviny dokážou z nových podmínek vytěžit nejvíce. Rostou rychle, jsou vyšší než konkurenční byliny, produkují semena již v mladém věku, rychle se šíří na velké vzdálenosti pomocí větru a ptáků. Často mají ochranu ve formě trnů, takže člověk ani zvířata jejich expanzi nedokážou tak snadno omezit jako třeba v případě stromů. Křoviny navíc bývají poměrně odolné vůči suchu, ohni i jiným nebezpečím a dokážou rychle regenerovat z kořenů či pařízků, v čemž mají rovněž před mnoha stromy navrch.

Celosvětová expanze křovin není pro přírodu podle expertů vůbec dobrá zpráva. „Mezi nejohroženější typy přírodních prostředí současnosti, pro někoho možná překvapivě, nepatří tropické lesy, ale různé typy stepí, savan a otevřených parkovitých lesů mírného pásu. V minulosti jich člověk většinu přeměnil na pole, jejich poslední zbytky nyní kvůli průmyslovým emisím atmosférického uhlíku a dusíku ohrožuje zarůstání,“ konstatoval Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.

Podle Dostála je tak zapotřebí případnou expanzi křovin sledovat i v nejpřísněji chráněných bezzásahových oblastech. A je-li to nutné, vydat patřičnou úřední výjimku a proti keřům zasáhnout. „Změny, které člověk způsobil v atmosféře, jsou sice neviditelným, ale velmi významným vlivem, který se projevuje i na místech, která jsou zdánlivě ponechána jen přírodnímu vývoji. Posledním zbytkům otevřené krajiny musíme pomáhat přežít, abychom o ně nepřišli úplně,“ poznamenal Dostál.

Projekt Ze života hmyzu

Obnova původního přirozeného prostředí je cílem například projektu Ze života hmyzu. Vzácným druhům hmyzu v Bílých Karpatech a Beskydech tak pomáhají pily, kosy nebo ovce. Třeba pro zdárný vývoj a přežití motýla jasoně dymnivkového je nutná návaznost květnatých luk na světlé lesy, kde samičky kladou vajíčka a vyvíjí se zde housenky. Problémem však je, že světlé lesy v Česku téměř neexistují.

„Drobné tradiční hospodaření na loukách a pastvinách z naší krajiny téměř vymizelo. V minulosti bylo běžné hospodařit na daleko menších plochách, kde se pásla drobná stáda různých hospodářských zvířat. Louky se kosily postupně podle počasí a sil hospodářů. Právě tak přirozeně vznikala pestrá mozaika travních porostů s rozptýlenými keři a stromy. Zcela běžnou praxí bylo také ořezávání stromů na otop či krmivo pro dobytek, který se často pásl v lese. Porosty stromů díky tomu nebyly husté, neexistovaly ostré přechody mezi loukou a lesem tak, jak to vidíme dnes. A právě pestrá mozaika různých stanovišť bez ostrých hranic vyhovuje celé řadě druhů rostlin a živočichů, které jsou dnes na pokraji vyhynutí. To vše se projektem snažíme nahrazovat a postupně tato stanoviště obnovit,“ vysvětlil Michal Plátek, projektový entomolog z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Projekt Ze života hmyzu by měl obnovit celkem 510 hektarů stanovišť cílových druhů hmyzu (280 v České republice a 230 na Slovensku), z nichž přes 400 hektarů už bylo nějakým způsobem zasaženo. Potrvá však ještě dlouhé roky, v některých případech i desetiletí, než budou nové plochy zcela přichystané k rozšíření nových hmyzích obyvatel. Největší část z vybraných lokalit je určena k obnově světlého lesa, na dalších místech vzniknou pastviny a louky.

Projekt nepomáhá jenom jasoni dymnivkovému, ale například také roháči obecnému, některým modráskům, žluťásku barvoměnnému a mnoha dalším druhům hmyzu a také větší biologické rozmanitosti území.

Vysušování krajiny

Rozrůstání křovin rovněž zhoršuje vysušování krajiny, což se týká také Česka. Křoviny totiž omezují bylinné patro vegetace, které nezachytí srážkovou vodu v povrchové vrstvě půdy a křovinám se tak dostává více vláhy. Ve chvíli, kdy se křoviny dostatečně zahustí a bylinné patro prořídne, spotřebují keře prakticky všechno z toho mála srážek, co spadne. Křoviny zároveň odpařují výrazně více vody než byliny. Výsledkem je více křovin, málo bylinného podrostu a také méně vody, která by byla k dispozici obecně hlouběji kořenícím stromům nebo by mohla zasáknout do hlubších vrstev půdy.

Křovinami plošně zarostlé oblasti sice vypadají na pohled zeleně, ve skutečnosti ale vysychají, mizí z nich malé vodní toky a neobnovují se zásoby vody podzemní. „Je to zvláštní paradox, protože jsme zvyklí vnímat porosty dřevin naopak jako zásobárny vody. To pro křovinaté porosty neplatí. Ve vlhkých oblastech je vývoj odlišný, neboť se více prosazují stromy, které časem dají vzniknout lesu. Právě odlišný vodní režim porostů keřů a stromů je jeden z významných rozdílů mezi křovinami a lesy,“ připomněl Miloslav Jirků z Biologického centra.

Když porost křovin zhoustne a ztmavne, bylinné patro prakticky zmizí. S prosluněným bylinným patrem a vodou mizí i biodiverzita. V důsledku nedostatku bylinného podrostu se zároveň snižuje úživnost krajiny pro býložravce, s nimi posléze mizí také predátoři.

Vědci varují, že v Evropě je expanze křovin opomíjené téma. „Jediný obor, který se s tím intenzivně potýká, je ochrana přírody pečující o zbytky otevřených biotopů. Dramaticky odlišná je však situace v regionech bytostně závislých na živočišné výrobě na obrovských plochách, které plošně kultivovat nelze. Zarůstání křovinami proto již několik desetiletí trápí zejména suché oblasti Ameriky, Afriky, Austrálie, Asie, ale také jižní Evropy. Přes velké úsilí se dosud nikde nepodařilo vymyslet účinné postupy, jak zarůstání křovinami čelit. To je zdrojem narůstajících ekonomických ztrát,“ dodal Miloslav Jirků.

Autor: Pavel Baroch

Ilustrační foto: Pixabay