Pavel Baroch | 17. 7. 2021

S traktorem na pomoc přírodě. Rozoráním trávníků se rozšiřují vzácné druhy

Rozorání některých travních porostů nemusí být pokaždé škodlivým zásahem do přírody. Naopak to může pomoci rozšířit některé vzácné druhy rostlin. Unikátní projekt v Národním parku Podyjí, na němž se podílejí vědci z Mendelovy univerzity v Brně, Zemědělského výzkumu z Troubska a Botanického ústavu Akademie věd ČR, potvrzuje, že se na vybraných místech skutečně daří obnovovat výskyt dříve zmizelých rostlin.

Jde zatím o výzkum v jednom národním parku, ale pokud se dosavadní poznatky potvrdí, mohl by se aplikovat také v dalších chráněných územích. Rozorání vybraných částí druhově chudých travních porostů by mohlo pomoci k rozšíření vzácných rostlinných druhů, zejména ze skupiny plevelů, které v minulosti vymizely kvůli intenzivnímu zemědělství. A zvýšit tak na daném místě biodiverzitu.

„Výsledky určitě budou přenositelné i do jiných chráněných území, která se nachází v teplejších oblastech Čech a Moravy, kde se historicky vyskytovaly druhy rostlin, které jsou dnes ohrožené vyhynutím,“ uvedl Martin Jiroušek z Ústavu biologie rostlin Mendelovy univerzity v Brně, který je jedním z řešitelů projektu. Výsledky a doporučení mají vědci formulovat příští rok. Právě proto, aby byly použitelné nejen v Podyjí, ale také v dalších chráněných územích, kde půda v nedávné či dřívější minulosti sloužila k pěstování plodin.

Bedlivý výběr místa

Ve spolupráci s vedením podyjského národního parku vědci vytipovali několik lokalit, které sloužily zemědělcům ještě před pár lety, ale i před druhou světovou válkou, a to jako orná půda. Okraje travních porostů rozorali a nyní sledují, jaké druhy rostlin se zde objeví. Předloni tak navázali na pilotní experimenty, které zde začaly už před 15 lety a při nichž se rozorávala místa, kde různé vzácné plevele dříve prokazatelně rostly.

„Ukazuje se, že některá místa jsou pro rozorání spíše nevhodná. Jsou to místa, kde se objevují pouze běžné polní plevele či dokonce invazní druhy, jejichž podpora rozhodně není naším cílem. Proto nejde naši metodu zobecňovat, ale je potřeba bedlivě vybírat místa, kde může takový zásah pomoci,“ vysvětlil Jiroušek.

Také se ukazuje, že když se neoře pravidelně každý rok, ale třeba v pětiletém cyklu, některé populace postupně ubývají, jiné se naopak dokážou i bez dalšího zásahu množit. Na některých místech se dokonce objevily kriticky ohrožené druhy, jako jsou hlaváček plamenný a řepeň durkoman.

Přenositelné výsledky

Martin Jiroušek z Mendelovy univerzity zopakoval, že výsledky bádání určitě budou přenositelné i do jiných chráněných území, která se nacházejí v teplejších oblastech Čech a Moravy, kde se historicky vyskytovaly druhy rostlin, dnes ohrožené vyhynutím. „Výsledky a doporučení budeme finalizovat příští rok, aby bylo možné naše experimenty aplikovat i na jiné lokality, ať už v chráněných oblastech nebo na pozemcích environmentálně smýšlejících zemědělců,“ poznamenal Jiroušek.

Podklady z metodik by mohly časem sloužit k prosazení tohoto způsobu managementu do ochranářské a zemědělské politiky. K obnově lokální druhové skladby se přitom přistupuje různě, každá správa chráněné krajinné oblasti nebo národního parku má jiné priority. „Například v Bílých Karpatech už dlouhodobě používají pro osev regionální travní směsi, což je bezvadné. Spíše na začátku je zatravňování pomocí druhů regionálního původu v jiných chráněných oblastech Moravy,“ popsal Jiroušek.

Diverzifikace trvalých travních porostů pomocí různých režimů sečení a případně i orby umožňuje pestřejší rostlinná společenstva. Na výzkum botaniků je navázaný také výzkum entomologů, kteří zkoumají, jak na změnu druhové skladby rostlin reaguje hmyz. Právě na uměle vytvořených úhorech, kde jsou časté bodláky, chrpy, mrkve či jetele, je možné pozorovat vyšší koncentraci motýlů, brouků a včel než v sousedním trávníku. Tedy i vegetace tvořená běžnějšími druhy bylin, které poskytují potravu a úkryt hmyzu, má význam pro podporu biodiverzity i s tím spojených ekosystémových služeb.

Projekt Ze života hmyzu

V už zmiňovaných Bílých Karpatech pomáhají vzácným druhům hmyzu pily, kosy, ale i ovce. Jedním z nich je například středně velký motýl jasoň dymnivkový, který se kdysi hojně vyskytoval na rozkvetlých loukách, ale v posledních desetiletích jeho populace výrazně klesly – především kvůli změnám v obhospodařování krajiny.

Nyní je dokonce na seznamu kriticky ohrožených druhů a Česká společnost entomologická ho vyhlásila hmyzem letošního roku. V CHKO Bílé Karpaty a Beskydy nyní probíhá projekt Ze života hmyzu, jehož cílem je přispět k tomu, aby z české krajiny tento motýl nezmizel úplně.

„Obnovujeme desítky hektarů zarostlých pastvin a luk, aby mohl jasoň dymnivkový posílit své populace. Prořezáváme tu náletové dřeviny, u luk pak hlídáme, aby se seč a pastva prováděly ve vhodných termínech a rozsahu. Výhodou je, že i to, co dnes vypadá jako les, je oficiálně vedeno jako travní porost a takzvaná lesní pastva tu tedy může být bez problémů. Na lesních pozemcích je totiž zakázána již od dob Marie Terezie,“ vysvětlila Veronika Havlíčková, koordinátorka projektu z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Pestré přírodní prostředí

Jasoň dymnivkový potřebuje pro svůj život poměrně pestré prostředí. Nutnou podmínkou pro zdárný vývoj a přežití je návaznost květnatých luk na světlé lesy, kde samičky kladou vajíčka a vyvíjí se zde housenky. Problémem však je, že světlé lesy v České republice téměř neexistují.

„Drobné tradiční hospodaření na loukách a pastvinách z naší krajiny téměř vymizelo. V minulosti bylo běžné hospodařit na daleko menších plochách, kde se pásla drobná stáda různých hospodářských zvířat. Louky se kosily postupně podle počasí a sil hospodářů. Právě tak přirozeně vznikala pestrá mozaika travních porostů s rozptýlenými keři a stromy,“ řekl Michal Plátek, projektový entomolog z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Dodal, že zcela běžnou praxí bylo také ořezávání stromů na otop či krmivo pro dobytek, který se často pásl v lese. Porosty stromů díky tomu nebyly husté, neexistovaly ostré přechody mezi loukou a lesem tak, jak to vidíme dnes. „A právě pestrá mozaika různých stanovišť bez ostrých hranic vyhovuje celé řadě druhů rostlin a živočichů, které jsou dnes na pokraji vyhynutí. To vše se projektem snažíme nahrazovat a postupně tato stanoviště obnovit,“ dodal Plátek.

Projekt Ze života hmyzu by měl obnovit celkem 510 hektarů stanovišť cílových druhů hmyzu (280 v ČR a 230 na Slovensku), z nichž více než 400 hektarů už bylo nějakým způsobem zasaženo. Potrvá však ještě dlouhé roky, v některých případech i desetiletí, než budou nové plochy zcela přichystané k rozšíření nových hmyzích obyvatel.

Modrásci, roháči a další

Akce Ze života hmyzu nepomáhá jen jasoni dymnivkovému. Světlé lesy jsou domovem například roháče obecného. Tento největší evropský brouk potřebuje k dlouhému vývoji larev (až 5 let) navíc dostatek mrtvého dřeva. Rozdílné životní nároky mají pak modrásci černoskvrnný, bahenní a očkovaný, pro něž jsou obnovovány suché pastviny či vlhké louky.

Nejnáročnějším projektovým druhem je pak vzácný žluťásek barvoměnný, o jehož záchranu se snaží slovenští partneři projektu. Ten totiž vyžaduje kombinaci skoro všech výše uvedených typů prostředí rozložených na velkém území. Obnova zmíněných stanovišť pomůže nejen projektovým druhům, ale celé škále dalšího, méně nápadného hmyzu, a tedy celkové biologické bohatosti v této oblasti.



Autor: Pavel Baroch

Foto: Pixabay (Bílé Karpaty)