Pavel Baroch | 30. 11. 2020

Návraty do české přírody po desítkách či stovkách let: divoká kočka nebo tesařík

Na červeném seznamu ohrožených nebo zranitelných druhů jsou desítky savců, ptáků či ryb a tisíce bezobratlých živočichů. Některé druhy v české přírodě už nenajdeme, protože vyhynuly. I tak se ale někteří živočichové opět vracejí – po desítkách až stovkách let.

Pstruh sice není rybou, která by z českých toků vymizela. Když ale teď na podzim vědci z Biologického centra Akademie věd a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity objevili v jezeru Laka v šumavském národním parku právě tuto rybu, označili to za skvělou zprávu. Pstruh se totiž do Laky vrátil samovolně po padesáti letech. Díky tomu, že kvalita vody v jezeře zlepšila a že se celý ekosystém úspěšně zotavuje v dob, kdy do něj pršely kyselé deště nebo je sužovalo sucho.

„Pstruzi čile kolonizují jezero a stalo se tak pravděpodobně přirozeně, což je zcela unikátní. Nejvíce nás ale překvapilo, že se v pravostranném přítoku i třou. Místní populace by tak mohla být úplně nezávislá,“ řekl Jiří Peterka, vedoucí oddělení ekologie ryb a zooplanktonu Biologického centra Akademie věd.

Kyselé deště zkrápěly Šumavu od padesátých let minulého století. V osmdesátých letech byla voda v jezerech tak kyselá, že veškeré ryby vyhynuly. Výrazný obrat přišel po sametové revoluci, kdy se podařilo významně snížit znečištění ovzduší.

„Návrat ryb do jezera Laka je vlastně jasným důkazem, že snižování emisí z elektráren a průmyslu mělo smysl,“ konstatoval Jakub Hruška z České geologické služby a Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd. Podle něj se regenerace jezera dala očekávat nejen dlouhodobým poklesem emisí sloučenin síry a dusíku vypouštěných do atmosféry, ale rovněž odumřením a následnou přirozenou obnovou lesa v povodí.

„Možná to někomu zní divně, ale přirozený rozpad smrkového lesa a následná stejně přirozená obnova, jednoznačně napomohly regeneraci vody v jezeře,“ uvedl Hruška. Nejde jen o Laku, podobě ozdravný proces sledují vědci na Šumavě třeba v Plešném jezeře.

Do šumavského jezera Laka se po 50 letech vrátili pstruzi
Jan Hlaváč

Znovuobjevení Velkého piškota

Vědci rovněž objevují na Šumavě brouky, kteří zmizeli před desítkami let. Už loni to byl kornatec velký, kterému někteří entomologové říkají Velký piškot. Je to extrémně vzácný živočich, který se v České republice vyskytuje pouze na několika místech. Na území národního parku byl naposledy popsán před rokem 1910.

Letos entomologové zaregistrovali další dva vzácné brouky – trnoštítce horského a tesaříka javorového. „Oba jsou nesmírně vzácní a my jsme si dlouho mysleli, že na Šumavě je po nich veta. Tesařík javorový byl naposledy zaznamenán na Železnorudsku v roce 1946, o trnoštítci jsme sice kusé informace měli, stav populace jsme však neznali,“ sdělil náměstek ředitele Správy NP Šumava Martin Starý.

V případě tesaříka jde přitom o nálezy hned na několika místech. V létě bylo dokonce pozorováno jeho rojení. „To ukazuje na přítomnost silnější populace,“ poznamenal Vladimír Dvořák ze správy parku, která se monitoringem bezobratlých na Šumavě zabývá.

Trnoštítec horský je nejvzácnější brouk, je to takzvaný glaciální relikt, který se na českém území vyskytoval už v průběhu čtvrtohor. „V současnosti víme o třech nových lokalitách, kde se vyskytuje ve větším počtu. Přitom jsme na počátku mapování výskytu tohoto brouka, ale už nyní se dá říci, že trnoštítec se objeví na dalších místech, protože díky velkému množství odumřelého dřeva se stále rozšiřuje jeho biotop. Šumavská populace tak představuje životaschopnou a ve střední Evropě, mimo Alpy, asi jedinou prosperující populací tohoto vzácného druhu,“ řekl Dvořák.

Tesařík Javorový
Lukáš Skořepa

Kočka divoká

Spolu s rysem ostrovidem je kočka divoká jediným zástupcem kočkovitých šelem v české přírodě. Byla vyhubena před více než sty lety, teď to ale vypadá, že se znovu vrací. Fotopast v chráněné krajinné oblasti Slavkovský les zachytila tuto malou šelmu na konci července. Na stejném místě přitom byla zaznamenána už před rokem.

V české krajině žila kočka divoká ve větší míře do konce 18. století. Jenže pak - stejně jako vlk, rys nebo medvěd - doplatila na systematické lidské pronásledování a už počátkem 19. století až na výjimky prakticky vymizela.

Opětovný výskyt kočky divoké na českém území se potvrdil právě díky fotopastem, které se staly užitečným nástrojem monitoringu volně žijících druhů živočichů. Takovým důkazem byly v roce 2011 snímky poblíž Rejštejna na Šumavě, dále v roce 2013 v Beskydech a v Doupovských horách a o rok později v Českém lese. Další fotoúlovky pocházejí z loňského a letošního roku ze Slavkovskésho lesa.

Loni zachytili pohyb kočky divoké rovněž lidé z Vojenských lesů a statků v Doupovských horách na Karlovarsku. Je to jedna z nadějných lokalit, kde by se kočka divoká mohla usadit natrvalo. „Doupovské hory jsou z hlediska ekologické hodnoty a druhové rozmanitosti mimořádně cenným územím, přesto nás dosavadní výsledky výzkumu překvapily. Jako správci území v souvislosti s výskytem kočky divoké nemusíme přijímat žádná mimořádná opatření, protože lokalita vojenského újezdu je veřejně nepřístupná,“ řekl loni ředitel vojenských lesů Petr Král.

Kočka divoká
Jaroslav Vogeltanz / selmy.cz

Návrat velkých šelem

Do české přírody se postupně vracejí i další šelmy: rysy, vlci a medvědi. Například vlčí smečka, která se před pár lety usadila ve Slezských Beskydech na česko-polském pomezí, přivedla letos na jaře potomky. Jde o vůbec první potvrzené rozmnožování vlků v této oblasti.

„Není náhodou, že se vlci do tohoto území vrátili. Díky celoroční ochraně vlků na celém území CHKO Kysuce sledujeme v posledních letech postupný návrat vlků i do dalších karpatských pohoří, která zasahují na naše území. Zakládání nových smeček na okraji areálu výskytu je přirozenou vlastností těchto šelem,“ konstatoval Václav Tomášek z Agentury ochrany přírody a krajiny, Správy CHKO Beskydy.

Vlčata se letos narodila i na další místech. Například na Šumavě, v Krušných či Lužických horách. „Je potěšující, že se vlk, podle naší legislativy kriticky ohrožený druh, pravidelně rozmnožuje od Beskyd až po Krušné hory. Jeho populace se v posledních letech zvětšuje, podobně jako v sousedních zemích," uvedl Miroslav Kutal, vedoucí programu Šelmy Hnutí DUHA a akademický pracovník Ústavu ekologie lesa Mendelovy univerzity v Brně.

Medvědice s obojkem

Loni na jaře zase ochranáři chytili v oblasti Lysé hory v Beskydech do speciální klece medvědici a nasadili jí speciální telemetrický obojek, aby mohli monitorovat její pohyb. Zvíře totiž předtím roztrhalo na čtyřicet ovcí a dalších hospodářských zvířat. Zjistili například, že po beskydských kopcích ušla za dva týdny 132 kilometrů, což je v průměru 9,4 kilometru denně. Přesné sledování pohybu šelmy ukázalo, že se většinu dne skrývá v houštinách, na hůře přístupných místech, kam lidé prakticky nechodí.

Na podzim si ale medvědice obojek nejspíše sama „sundala“ - rozbila ho. „Medvědi jsou chytré a obratné šelmy. Případy ztrát telemetrických obojků jsou velmi časté,“ řekl Tomasz Zwijacz-Kozica, expert na telemetrii medvědů z polského Tatranského národního parku, který zapůjčil obojek pro medvědici Emu. Ačkoli bylo sledování medvědice pomocí obojku naplánováno na dva roky, i pětiměsíční projekt přinesl vědcům zajímavé údaje o pohybu a chování této šelmy v přírodě.

Více infromací: Biologické centrum AV ČR, NP Šumava, selmy.cz