Martin Prax | 3. 9. 2020

Obrovský tlak na stavbu jaderky bych chápal, kdyby neexistovaly jiné alternativy, říká Niedermayer

O evropských souvislostech kroků české vlády v jaderné energetice jsme debatovali s Luďkem Niedermayerem, europoslancem za TOP09. Tématem rozhovoru však nebyla pouze problematika nových jaderných reaktorů a jejich ceny. Zeptali jsme také na možnosti rozvoje obnovitelných zdrojů a akumulace energie.

TOP 09 se vymezila vůči aktuálním krokům vlády Andreje Babiše ve věci rozhodnutí o novém reaktoru v Dukovanech. V čem spatřujete největší rizika?

Dalo by se to otočit, a spíše se zeptat, kde v tom projektu riziko není. Bohužel. V dnešních dnech, zejména ale nejen v Evropě, představuje stavba jaderné elektrárny obrovské ekonomické riziko. Projekty se nedaří ani zdaleka dokončit dle plánů časových či finančních. Myslím, že během další dekády se ukáže, zda model jaderné energetiky, stojící prakticky na technologii staré mnoho desítek let, jen doplněné o účinná, leč velmi drahá bezpečnostní opatření, je životaschopný.

A do tohoto stavu přichází vláda s uspěchaným, a z mnoha ohledů nedomyšleným, projektem, který navíc z hlediska fungování trhu upřednostňuje, dokonce v těžko kvantifikovatelném rozsahu, neb kompletní informace nejsou k dispozici, jednu, předem určenou firmu. A navíc se vláda nebrání ani strategickému riziku, kterým by zapojení ruských či čínských firem bezesporu bylo.

Vláda Andreje Babiše opakovaně v médiích tvrdila, že reaktor bude stát 160 miliard korun, ale ukazuje se, že v zákoně počítá s půjčkou 175 miliard korun na 70 % ceny projektu. Jak se díváte na podobné žonglování s čísly?

Ještě více mne zaráží, že o tak obrovském navýšení dluhu, navíc, na velmi riskantní projekt, nemá rozhodovat parlament. Jinak, „žonglování s čísly“ zřejmě nebude znát hranic, neboť již to, že stát na sebe vezme hrazení celého a poté části úroku, na mnoho desítek let, znamená velký, dnes naprosto nekvantifikovatelný náklad. A tak jedinou jistotou je, že to nakonec zaplatí občané. V daních nebo na ceně elektřiny. A to včetně situace, kdy po úvodních pracích se ukáže, že projekt nemá smysl a bude zastaven.

Část debaty se stáčí k problému, zda vyřadit z uchazečů o dodávky ruské a čínské firmy. Měla by být obava z vlivu na českou bezpečnost jedním z kritérií?

Dlouhodobě jsem zato, že se zeměmi, jejichž vlády vládnou nepřijatelným způsobem (což podle mne platí pro obě tyto země), které nerespektují „světová pravidla“, nelze rozvíjet férový, vzájemně výhodný obchod. Myslím, že se to potvrzuje. A navíc, oba zmíněné režimy, pod dojmem naší zřejmě „obchodem motivované tolerance“ zacházejí stále dál na politickém poli.

S takovouto zemí vybudovat závislost v provozu velmi specifické, bezpečnostně velmi náročné technologie, které bude vyžadovat dlouhodobou spolupráci s firmami mnoha dodavatelů, je extrémně nebezpečné. Mimochodem, otevřené výhrůžky Číny ve vztahu v UK, ohledně stavby tamní JE, to jasně potvrzují.

Vláda připravila tzn. nízkoemisí zákon, kterým chce garantovat podporu pro jadernou elektřinu. Lze něco podobného nalézt v jiných státech EU?

Nejsem si toho vědom, a pokud porovnáme modely všech tří probíhajících či startujících projektů (UK, FI, HU), zdá se mi, že jde o unikát. Jde o jakýsi hybrid státem podpořené soukromé investice (což jsou příklady UK a FI) a investice státní (HU). Příjemcem obrovské a nespecifikovatelné státní podpory je přitom státem předem určená, polosoukromá firma.

A k tomu, zcela účelově, vzniká zákon, který se tváří, že podporuje nízkoemisní ekonomiku, ale jeho jediným a jasným cílem je financovat tohoto kočkopsa. A navíc, zřejmě bude představovat jediné zapojení parlamentu do tohoto mnoho set miliardového dobrodružství, což považuji za nepřijatelné.

Pro to, aby zákon vstoupil v platnost potřebuje česká vláda schválení zákona Evropskou komisí, tedy proces notifikace. Myslíte si, že je Česko na tento proces dobře připraveno?

Zmínil jsem, že vládní návrh považuji za kočkopsa. Obsahuje dle mého chápání velkou, navíc nekvantifikovatelnou státní pomoc, která ale směřuje do předem určené soukromé firmy. Ta navíc, ačkoliv zřejmě ponese v praxi minimální rizika, bude mít v případě provozu jaderné elektrárny značný zisk. Podle mne to je z hlediska tržní soutěže, za jejíž zachování Komise odpovídá, těžko přijatelné.

Zřejmě ale bude realitou, že Komise nebude chtít z politických důvodů dát projektu „stopku“, zejména tato vláda (pozn. redakce Andreje Babiše) by to mohla proměnit v masivní “anti EU“ kampaň. Takže se zřejmě bude hledat kompromis. Pak ale může být ve hře přijatelnost pro ČEZ, ten by zjevně do něčeho, jako je Britský Hinkley Point nešel.

Česká vláda opakovaně tvrdila, že projekt vzniká protože pomůže Česku zajistit energetickou soběstačnost - je to dostatečně relevantní zdůvodnění pro takto rizikový projekt?

Je to nesmysl. Ani jaderný blok v Dukovanech toto neřeší. A my víme jen velmi rámcově, jak se energetika bude v dalších dekádách vyvíjet, a které investice budou dávat největší smysl. Bezesporu, většina dnešních kapacit, které vytvářejí většinu výroby, po roce 2040 nebude v provozu. V této logice by vláda musela odstartovat projektů mnohem více. Já ale zpochybňuji vůbec koncept „soběstačnosti“. Ten se sice zdá být ekonomicky populární (viz snahy zemědělských lobbistů), ale zcela špatný. Například, kdyby jiné země vyhlásily soběstačnost třeba u aut, nebo u některých zemědělských produktů, naše ekonomika by zkolabovala.

Naopak, i o energetice bychom měli přemýšlet více v konceptu společného trhu, respektive regionů, které se z hlediska energetiky chovají jako celek, neb to diktuje fyzika. O dostatečnosti kapacit bychom tedy měli jednat s našimi sousedy, zejména Německem, Polskem a Slovenskem. Třeba na severu Polska se brzy bude vyrábět velké množství levné elektřiny, dává větší smysl ji u nás spotřebovat, než se ji snažit nahradit drahými „národními“ zdroji.

„V ideální situaci můžeme snižovat naši spotřebu, postupně odstavit uhelné elektrárny, posílit podstatně podíl výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (Slunce a vítr) a zbytek, kromě stávajícího jádra, které bude fungovat desítky let, doplnit relativně čistým a levným plynem. Je to obvyklé evropské řešení. Bohužel, my často hledáme řešení svá, kterým rozumíme jen my sami,“ uvedl Luděk Niedermayer na tiskové konferenci TOP09 v červenci 2020.
top09.cz

Není paradoxní, že ve stejné chvíli, kdy vláda chystá dotace pro nový reaktor, nechce otevřít podporu pro solární elektrárny, které jsou pro spotřebitele ekonomicky zajímavější?

Obrovský tlak na stavbu „jaderky“ bych chápal, kdyby neexistovaly jiné alternativy. Kdyby to tak bylo, tak by se po Evropě stavělo jaderných bloků plno a bylo by kde vzít inspiraci. Ale ono se to neděje. A to proto, že alternativy existují. Je jimi rozvoj ekonomicky smysluplných obnovitelných zdrojů (napříč Evropou, včetně sdílení jejich produkce), energetické úspory a využití plynu jako přechodné technologie.

Solární elektrárny na střechách domů jsou malý kousek této skládačky, ale důležitý. Může mobilizovat soukromé zdroje, posílit ekonomicky smysluplnou decentralizovanou ekonomiku, a v neposlední řadě, změnit politiky vytvořený negativní názor na tuto důležitou činnost. Bohužel, naše vláda selhává v nastavení takových podmínek, které by velký posun přinesly. Chlubit se pár tisíci instalacemi na rodinných domech za rok považuji za komické.

Česká vláda měla letos po pěti letech aktualizovat Státní energetickou koncepci, ale nevypadá to, že by na nových vstupech MPO pracovalo. Může padnout rozhodnutí o nových reaktorech bez této aktualizace?

Vláda je od slova vládnout. Jak široce ho pojímá, a zda chce mít kvalitní podklady pro své rozhodování, je věcí svědomí jejich členů. Na můj vkus spoléhá, nejen v této otázce, na poněkud jednostranné informace a navíc docela zastaralé. Není pak divu, že si s málo kým ve stále více otázkách nerozumíme (míním tedy vládu, ne třeba experti, obvykle ti, co pro vládu moc nepracují).

Navíc zde působí nemálo populismu, jak třeba v otázce uhlí, vytváření negativní emoce proti obnovitelným zdrojům a vůbec agendě životního prostředí a klimatu. Ale také u jádra, jehož silná podpora napříč populací zřejmě také nevznikla sama od sebe.

Jaká řešení sám doporučujete pro českou energetiku, pokud by se nové jaderné reaktory nakonec nevybudovaly?

Již jsem zmiňoval, myslím, že „plán investic“ pro další roky je jasný. Jsou to obnovitelné zdroje a energetické úspory. Měli bychom podporovat decentralizaci, investovat do sítě (tam, kde to dává smysl) a konečně začít investovat do akumulace. Měli bychom začít komunikovat se sousedy o regionálních konceptech. K rychlejšímu utlumení uhlí bychom se neměli bát jeho náhrady plynem.

Otázku toho, zda je nebo není potřeba například jaderný blok, bych o řekněme 5 let odložil. Myslím, že v této době budou dostupné mnohem lepší informace o tom, jak je tato cesta ekonomicky reálná. Nezapomínejme, že budoucnost své energetiky musí řešit třeba Francie, která na jaderné energii stojí, a kde se poslední projekt – dostavba třetího reaktoru nové generace III+ v elektrárně Flamanville, kde jsem byl před časem na prohlídce – zrovna moc nepovedl.

V Evropském parlamentu jste nedávno hlasovali o rezoluci, která vyzývá Evropskou komisi k ještě větší podpoře akumulace energie při transformaci evropské energetiky v nízkouhlíkovou. Jaké příležitosti může rozvoj akumulace přinést Česku a co by měla česká vláda pro využití potenciálu ukládání energie udělat?

Technologie ukládání energie se rychle rozvíjí. Stojíme stále uprostřed cesty a tak není jasné, jaká technologie bude hrát jakou roli. Myslím, ale že bychom mohli aspoň začít, zejména s ohledem na to, že naše legislativa je dle toho, co jsem během projednávání zprávy vyčetl, k tomuto neobvykle nepřátelská.

Určitě bychom měli podporovat ekonomicky racionální menší decentralizovaná, bateriová úložiště. Nejsem si jistý, jaký potenciál vzhledem k problémům se suchem má u nás voda. Jsem si ale jistý, že s rozvojem OZE by stálo zato rozvíjet, třeba ve formě místních pilotů, projekty stojící na vodíku. Třeba jako médium pro veřejnou dopravu, eventuelně jako úložiště energie.

Mimochodem, o výrobě vodíku elektrolýzou se uvažuje i v konceptu jaderných zdrojů, u kterých nelze v dostatečném rozsahu regulovat výkon, a které, v okamžiku vysoké produkce obnovitelných zdrojů mají problém s uplatněním vyrobené elektřiny.

EU připravuje balíček financování pro oživení ekonomiky oslabené v důsledku pandemie COVID-19. Česko získá 182 miliard korun. Jak bychom je měli využít?

Asi není složité vidět, jak bychom ho využít neměli. Tedy jistě ne na miliardovou reklamní kampaň na turistiku nebo dotace velkým firmám. Nalézt ale dobré příklady, jak peníze využít, nebude snadné a obávám se, že vláda na to není vůbec připravena. Právě proto si myslím, že investice spojené s ochranou klimatu, nabízí jeden z hlavních způsobů jak peníze smysluplně využít.

Bezesporu lze zásadně investovat do energetické efektivity (třeba budov) a navíc to přináší velký ekonomický potenciál (jde o malé firmy a velký podíl lokálních dodávek a práce). Masivně bych podpořil rozvoj obnovitelných zdrojů a třeba investice do zlepšení hromadné dopravy – což má velmi pozitivní dopad na klima – jsou na „mém“ seznamu také.

Ale s napětím a trochu i obavami čekám, co vláda předloží. Neb podpořit ekonomiku je třeba rychle.

Více informací: top09.cz

FOTO: alies.cz