Jan Palaščák | 11. 6. 2020

Zařadí Česko vyšší rychlost na cestě k bezemisní energetice?

Přinášíme první z pohledů na aktuální změny v české energetice. Jan Palaščák, zakladatel skupiny Amper, píše o tom, jak do ní zasáhne Zelená dohoda pro Evropu nebo oznámené odstavení uhelné elektrárny Prunéřov I.

Česko v posledních týdnech na první pohled zařadilo o dva stupně vyšší rychlost v přechodu na bezemisní energetiku: vláda přijala „green deal“ (tj. European Green Deal), ČEZ přijal green deal a odstavil uhelnou elektrárnu Prunéřov I, vláda připravila zákon o přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice. Je to zásadní obrat v české klimatické politice nebo alespoň pragmatická konzistence několika současných kroků?

Začněme v Prunéřově, odstavení elektrárny Prunéřov I, tedy té starší a dříve a méně zmodernizované v dané lokalitě, je dobrou zprávou a vkladem do úsilí společnosti ČEZ i české Vlády naplňovat klimatické cíle 2050 a ztotožnit se s evropskou politikou. Je to také dobrý vklad do další práce „uhelné komise“, která přijala správnou zásadu, že uhelné elektrárny budou odstavovány podle toho, kolik emisí CO2 vypustí do ovzduší při výrobě jedné megawatthodiny. Velmi zhruba se to pro názornost u uhelných elektráren pohybuje v řádu jedné tuny CO2 na jednu megawatthodinu. Tato jedna tuna už dnes má svoji cenu, vyjádřenou cenou emisní povolenky, která se momentálně pohybuje nad 20 EUR/t, což při nastávající ekonomické recesi a propadu spotřeby energií je nečekaně vysoká hodnota a značí velkou důvěru tržních hráčů v evropský systém obchodování s emisní povolenkou (EU-ETS) a v klimatické cíle Evropské unie obecně a nepřímo tedy i v European Green Deal. Vzhledem k tomu, že ceny elektřiny se naopak drží na spíše nižší úrovni mezi 40 a 50 EUR/MWh na následující roky, tak relativní výhodnost výroby elektřiny z uhlí je nyní nízká s negativním výhledem („dark spread“) ve srovnání s čistšími zdroji („clean spread“).

Jinak řečeno, starší elektrárnu v Prunéřově by se už ČEZ stejně asi dál nevyplatilo provozovat. Podobně na tomu budou brzy patrně další české hnědouhelné elektrárny a černouhelná elektrárna Dětmarovice, provázené teplárnami spalujícími uhlí. Při práci uhelné komise, které si vytyčila bohulibé cíle a stanovila i správnou základní metodu, se tak otevírá prostor pro jistý druh morálního hazardu, některé zdroje se budou uzavírat vlivem tržních cen povolenky a elektřiny tak jako tak, ale v komisi budou jejich vlastníci vyjednávat o kompenzaci za (možná předstíraný) ústupek, že elektrárny zavřou dřív.

Tomuto hazardu bychom se mohli vyhnout, pokud cena emisní povolenky vyroste dostatečně a trh zavře české uhelné elektrárny dřív než uhelná komise. Cena emisní povolenky pracovně okolo 50 EUR/t a současně cena elektřiny okolo 80 EUR by vyřešily i rozvoj obnovitelných zdrojů energie, které by jednoduše žádnou další podporu pro výrobu elektřiny nepotřebovaly. Na tento trh by se hypoteticky mohly dostat nebo na něj doskočit s relativně (ve srovnání se status quo) přijatelnou mírou veřejné podpory i jaderné zdroje. A pokud tedy naše vláda výše popsanými kroky sleduje naplnění státní energetické koncepce a dosažení mixu jádro-OZE, tak by se měla nejen přihlásit ke green deal, rozuměj k čerpání evropských peněz, ale také jasně říct, že podporuje systém emisních povolenek jako tržní nástroj pro přechod na bezemisní energetiku, nejlépe v kombinaci s férovými a technologicky neutrálními aukcemi případné podpory, jako druhým tržně konformním nástrojem. To mj. znamená, aby vláda zadala Ministerstvu průmyslu zcela přepracovat amatérsky připravený „Lex Dukovany“, aneb „bezemisní zákon“, který podrobily zdrcující kritice v meziresortním řízení dokonce i ministerstva financí a životního prostředí. MŽP možnou cestu pro řešení uhelné, obnovitelné i jaderné otázky ve svých připomínkách zmiňuje: „několik států připravuje systém stanovení minimální ceny emisních povolenek v podobě dodanění v případě, kdy je jejich tržní cena příliš nízká.“

Zdroj: Komentář Jana Palaščáka, zakladatele a generálního ředitele skupiny Amper.

FOTO: Elektrárna Prunéřov – chladící věže, Petr Kinšt