Věřilo se, že přijde jaderná fúze a energie bude zadarmo. Po revoluci přišly projekty úspor energie

Kdy jste se začal zabývat energetikou?

Rok po vysoké škole jsem přešel do EGÚ Praha, kde jsem pracoval na prognózách spotřeby energie. V závěru osmdesátých let minulého století jsem byl přeřazen do Výzkumného ústavu palivoenergetického komplexu, měl poměrně známou zkratku VUPEK. Vlastně nás tam pracovalo víc, kdo jsme se pak i v následujících letech při energetických projektech potkávali a spolupracovali. Dokonce i zakladatelé SEVEn se znali právě z VUPEK. SEVEn vznikl původně jako nadace, protože jsme chtěli prosazovat určité vize, myšlenky, nešlo jen o byznys.

Co jste konkrétně v ústavu dělal?

V EGÚ i ve VUPEK jsem se zabýval spotřebou energie, zpracovával jsem komplexní propočty, dělal jsem to skoro deset let. Říkali jsme tomu komplexní energetická spotřeba, vycházeli jsme nejen z toho, kolik která zařízení spotřebovávají energie na svůj provoz, ale propočítávali jsme, kolik energie se spotřebovalo i při jejich výrobě, např. v hutích. Vlastně jsme sledovali uhlíkovou stopu, ale tehdy se tomu tak neříkalo. Zpracovávaly se státní cílové programy, racionalizace spotřeby energie, každý pracovník se věnoval nějakému odvětví a dělal analýzy. Uvědomil jsem si, že při centrálním řízení to k žádnému konci nepovede. Že je to příliš složitá úloha, která má řešení jedině v kombinaci s trhem. Cena energie, která je nedostatková, se promítne do ceny výrobku či jeho součástí, jinak to nemůže ekonomicky fungovat. Byl jsem připraven na to, že dřív nebo později budeme muset jít tímto směrem. Energie byl totiž nedostatek, a to jsme měli větší výrobu než nyní. Paralelně k tomu dělali dlouhodobé prognózy ekonomiky odborníci v Prognostickém ústavu, k tomu jsem počítal právě tu spotřebu energie. Postupně jsem o těchto věcech získal dost velký přehled. Měl jsem dobré kontakty na statistický úřad a také přístup k energetické bilanci státu. Ta byla sice v té době tajná, sám jsem k ní formálně přístup neměl, ale můj šéf ji k dispozici měl. 

Dřív u nás velká orientace na úspory nebyla, ani regulace, ani balíčky, zákazník neměl motivaci se do toho pustit…  

Všichni jsme věděli, že energetika nebude fungovat v budoucnosti postaru. Když jsem na konci sedmdesátých let začínal, tak se opravdu v podstatě šlo jen po zdrojích, o úsporách se moc nepřemýšlelo. Nás se vlastně nedotkla ani krize s ropou. Až kolem roku 1980, kdy nám Rusové zvýšili ceny energie, jsme se probrali. Do té doby se spíš soudilo, že je třeba naplánovat energetiku tak do roku 2005, a pak už přijde jaderná fúze a zdroj energie bude prakticky zadarmo. Vše šlo přes velké zdroje, které měly fungovat s co nejmenšími náklady a zásobit národní hospodářství dostatkem energie, aby se někde nezadrhávalo. Energetika stála na uhlí. Pořád se zvyšovala spotřeba uhlí a počítalo se s růstem i do budoucna.  





Jaká byla Vaše cesta k energetickým úsporám v tržním prostředí?

Po sametové revoluci jsem se seznámil s americkými kolegy, v létě 1990 jsem měl možnost podívat se do Washingtonu a seznámit se s fungující regulací energetiky metodou Demandside Management. Elektrárenské podniky musely nakupovat úspory a teprve když regulátorovi prokázaly, že všechny možnosti vyčerpaly, dostaly povolení postavit novou elektrárnu. Energetika byla všude alespoň částečně regulovaná, tak tomu bylo i ve Spojených státech. Firmy nakupovaly tyto úspory prostřednictvím firem nazývaných ESCO se zaměřením na energetické služby, které úspory realizovaly a zároveň je smluvně garantovaly. Tento postup se nazýval Energy Performance Contracting, zkráceně EPC.  Tak vzniklo podnikání, které se mi líbilo, a chtěl jsem jej v Československu také zavést. Když jsme zakládali SEVEn, tak jsem věděl, že to bude jedna z našich aktivit. Někdy počátkem devadesátých let jsme uspořádali velkou konferenci o energetické účinnosti EEBW, jedna ze sekcí se právě podnikání v EPC věnovala. Podařilo se nám tehdy přivést do Prahy americké odborníky. Ti se rozhodli hledat v Čechách pilotní projekty a brzy založili českou dceru americké firmy ESCO. Doba byla velice turbulentní, ale díky českým spolupracovníkům se jim podařilo během krátké doby realizovat několik velice pěkných projektů. Myslím, že to byly nemocnice (Jilemnice a Bulovka) a brzy i průmyslový podnik (SETUZA). Úspory v nemocnicích byly dosahovány především v oblasti tepelného hospodářství. Podařilo se uplatnit standardní systém EPC, jehož cílem bylo i dodnes je dosažení garantovaných úspor, které jsou vyjádřeny finančně. Tímto způsobem je projekt a jeho realizace financován zpětně z dosažených úspor nákladů.

Bylo snazší dosahovat úspor tehdy nebo dnes? 

Kolem roku 1990 to z hlediska úspor ekonomicky moc dobře vycházet nemohlo, protože ceny energie byly velice nízké, teplo tenkrát stálo jen asi 20 korun za gigajoule. Když pak ceny postupně rostly, tak to vycházelo lépe, ale žádný zázrak to nebyl. Podnikání se stalo úspěšným až při kombinaci vyšších cen a technologických změn, jako je přechod z páry na vodu ve vytápěcích systémech. Páru už dnes téměř nikde nenajdete. Když systémy centrálního zásobování teplem provozovaly parní kotelnu a přešly na vodu, úspory byly velké. 

Nedělaly se komplexní projekty?

Úspory v elektrické energii byly tenkrát minoritní a podrobnější měření tepla většinou nebylo, nebo bylo nepřesné, garance se musely stavět na fakturačních měřidlech. Něco jako energetický management se realizovat dalo, ale bylo to obtížné a navíc drahé, takže na úspory už by tolik nezbylo. Dnes jsou čidla k mání za pár korun, všechny informace se stáhnou do počítače a lze s nimi velmi dobře pracovat. Právě s těmito možnostmi se pak energetický management tak dobře rozjel. 

Jak vznikaly první ESCO firmy?

V devadesátých letech jsme vynaložili velké a dlouhodobé úsilí na to, abychom přesvědčili firmy, že EPC může být pro ně velmi výhodné, a vyškolili je. Hodně jsme jezdili také do Bruselu, ještě dávno před naším vstupem do EU a pokoušeli jsme se přesvědčit úředníky, že EPC se může rozšířit zejména na východě Evropy, kde je energetická náročnost enormně vysoká. O energetických službách a EPC jsme zájemce školili v několika kurzech během devadesátých let. Firmy postupně nabyly dostatek zkušeností a slabším článkem v tomto businessu se stal zákazník.  Proto od roku 2000 s firmami poskytujícími EPC sice komunikujeme, ale své poradenské služby poskytujeme hlavně zákazníkům. Pokud jde o veřejného zákazníka, tak obvykle poskytujeme komplexní poradenství, které jej provede celým procesem přípravy podkladů a výběrovým řízením formou jednacího řízení s uveřejněním. V zadávací dokumentaci podrobně popíšeme, jaká je v objektech zákazníka současná situace, veškeré energetické technologie, jak se objekty využívají a jak se spotřebitelé chovají. Firmy nabízející energetické služby pak vygenerují návrhy, jak dosáhnout co největších úspor, ale aby to přitom bylo pro zákazníka ještě opravdu funkční a ekonomicky výhodné. 

Podle čeho se vybírají dodavatelé projektu? 

Kvalitní projekt EPC nelze získat formou obálkové soutěže, vždy je třeba uskutečnit jednání a víceparametrickou soutěž. Když chcete úspory, nemůžete vždy sáhnout jen po nejlevnějším uchazeči. Musíte mít splněny vždy dva parametry, jedním je velikost úspor a druhým je cena energie. Cenu chcete co nejnižší a úspory co nejvyšší. Přidali jsme k tomu ale ještě třetí kritérium, kterým je kvalita návrhu. V třetím kritériu můžeme hodnotit například také reálnost dosažení garantované úspory, hloubku zpracování návrhů, životnost úsporných opatření apod. Dá se to jen těžko ošidit, naše metoda hodnocení je už naprosto vycizelovaná. Vše se obvykle řeší jednacím řízením s uveřejněním. V průběhu jednotlivých kol jednacího řízení firmy své návrhy neustále vylepšují. V posledním kole zákazník vybere vítěze podle předem zadaných kritérií.

Kdo konkrétně úspory garantuje?  

Vítězná firma, ESCO, neboli dodavatel energetických služeb.  Je to většinou inženýrská firma, která zaměstnává specialisty, ti vytvoří projekty, které se pak objeví v soutěži. Takové firmy mají zkušené lidi z oblasti financování, projektování a řízení staveb. Provádějí pak nejen návrh, ale i dohled nad realizací, nad výstavbou, technické dozory apod.  Ve smlouvě se zákazníkem podepsaly garanci úspor a mají zájem na kvalitě, protože kdyby to nebylo dobře udělané, tak by na tom prodělaly. Nemusejí to ovšem samy stavět. Vítěz soutěže si samozřejmě může najmout subdodavatele, který například nový kotel či rozvody postaví. 

Pokud jde o SEVEn, ten je v tomto procesu na straně zákazníka – neprojektuje, ale obvykle kontroluje roční zprávy o dosažených úsporách. Nepamatuji se, že bych se sešel někdy s vyloženě špatným projektem. Pokud to úplně v praxi nevychází, tak se dodavatel snaží projekt vylepšit, něco nového přidat, aby ve druhém roce úspory dohnali. 

Je na trhu hodně firem a konkurence?

Zatím je na trhu skoro víc práce, než těch firem. Protože to je vysoce kvalifikovaná a těžká práce. Chybějí některé odbornosti. Na standardním stavebním trhu je firem spousta, ale pro energetické služby nemůže pracovat každý. Soutěže na EPC trvají aspoň půl roku a je jich ročně např. deset až patnáct, ale opakuje se tam stále stejných pět až sedm firem. Je to pro firmy poměrně riskantní. Některé to zkusily a zjistily, že je to příliš náročné. Rád bych viděl, kdyby se na trhu ještě nějaké firmy objevily, byla by větší konkurence. 





Kolik projektů EPC už se v Česku uskutečnilo?

Už se jich realizovalo asi dvě stě padesát.

Jak je EPC rozšířené v zahraničí? 

Možná méně, než by odpovídalo jeho výhodnosti. I když USA a Kanada mají v EPC už čtyřicetiletou historii, je to tam běžnější a dobře to funguje. I tam ale došlo k útlumu, a to koncem devadesátých let, kdy systém regulace DSM zmírnil a tlak na úspory nebyl tak velký. Ale nikdy to nepřestalo zcela fungovat. Evropa řadu let zaspala, až koncem devadesátých let to začali z generálního ředitelství pro energetiku v Evropské komisi podporovat, začaly se objevovat studie a posléze vzorové kontrakty. Velká Británie si to vždy dělala po svém. Ve Francii to vypadalo, že mají stovky projektů EPC, ale ve skutečnosti šlo většinou jen o dodávku kogenerací, energetický contracting a zdroje, nikoli čisté EPC s garancí.  

Zkušenosti s EPC mají Němci a Rakušani, něco málo se udělalo ve Švédsku, v Dánsku. Ale když jsme u nás začínali po roce 1990, tak jsme byli jediní z postkomunistických zemí, kde se EPC rozvinulo a jsme vlastně dodnes. Jen na Slovensku se EPC dostalo do speciálního zákona – náš mnoha lety vycizelovaný postup se tam ale v některých aspektech významně liší.  Troufám si říci, že v EPC Česko určitě patří mezi nejlepší země EU, pro východní trhy má nejlépe propracovanou metodu. Máme letitými zkušenostmi postupně vypracovanou a ověřenou formu kontraktu. Je důležité nalézt správně vyvážené vztahy mezi poskytovatelem služeb a zákazníkem, protože firmy, které EPC nabízejí, nesou za úspěch projektu skutečné riziko. Možná proto jich na trhu ani není tolik. 

Čemu pomáhá etický kodex pro EPC? 

Činnost SEVEn na poli EPC je zaměřena také na témata, které mají mezinárodní přesah. Je to například etický kodex pro zlepšení důvěryhodnosti EPC i firem, které EPC nabízejí. Vznikl v rámci mezinárodního projektu Transparense, který SEVEn vedl. Je stručný a jasný, po překladu do jazyka té či oné země ho firmy mohou podepsat.  Obsahuje necelou desítku pravidel jak se chovat, jak spolu jednat, co vše se firma zavazuje dodržovat, jistota, že vztahy budou v principu otevřené a upřímné. Je tam potvrzeno i to, že poskytovatel energetické služby bude garantovat, co slíbí. Z kodexu vyplývá například i to, že jako EPC může být označen jen takový projekt, který garantuje úspory. 

Když se velkou část pracovního života věnujete energetickým úsporám, zařídil jste se podle toho i doma? 

V pražském bytě můžeme dělat jen to, co schválí celé družstvo, takže zateplení se nám stále nedaří. Ale zdědil jsem historickou budovu na venkově, kde experimentuji. Kromě zateplení stropů, podlahy a půdy tam mám vakuové solární kolektory, tepelné čerpadlo voda/voda a kotel na biomasu. Kolektory ohřívají nejen teplou vodu, ale mohou i přitápět, využívám akumulační nádrže. Přes zimu topím hlavně dřevem, mám zplyňovací generátor. V přechodných obdobích mohu topit tepelným čerpadlem. Od konce jara do začátku podzimu vystačím se solárními kolektory. A samozřejmě úsporné osvětlení. Ve statku s metrovými kamennými stěnami toho o moc víc nedokážu.