Očkování a jiné běsy: ze života městské ekomatky

Očkování a jiné běsy: ze života městské ekomatky

17. září 2019

Přesně si pamatuji to nedělní odpoledne, kdy jsem ještě jako nastávající matka, zavítala na internetové stránky plné zaručených a autentických informací o očkování dětí. Slovo autentické je v tomto případě důležité, takže si ho pamatujte. Po zhruba půl hodině jsem počítač musela s hrůzou v očích zavřít a zbytek dne jsem měla děsivý pocit, že svoje ještě ani nenarozené dítě vystavím povinným očkováním obrovskému nebezpečí počínajícím příšernými horečkami a opožděním ve vývoji, přes autismus, celkovou paralýzu až po smrt.

Střih a nastupuje selský rozum

Po zhruba dvou letech jsem při ranní cestě autem (jezdím hybridem, pokud vás to uklidní) zaslechla zprávu, že nám Světová zdravotnická organizace odebrala statut země, ve které byly vymýceny spalničky. Napadlo mě přitom hned několik věcí, za prvé, jak jsem ráda, že moje dítě pár týdnů předtím očkování vakcínou Priorix absolvovalo, takže spalničky snad jen tak nechytne. Za druhé, že sociální média teď budou plná hejtů na adresu tzv. biomatek, které odmítají své děti očkovat, což však z dat poskytnutých Státním zdravotnickým ústavem, není zcela opodstatněné a za třetí, že se jim i přes argumentační plochost vlastně nedivím. Teď myslím těm hejtům.

Jak vidno, po odeznění těhotenských hormonů, nabytí statutu matky a absolvování pravidelných návštěv u pediatričky, moje hrůza z očkování odpadla a moje dítě zvládlo všechna očkování víceméně podle očkovacího kalendáře. Některé termíny očkování jsme s dětskou doktorkou párkrát posouvali, protože dítě nebylo zcela zdravotně fit, ale přesto si troufám tvrdit, že očkováním jak Hexavakcínou (tři dávky očkování proti dětské obrně, tetanu, záškrtu, černému kašli, žloutence B a onemocněním způsobeným bakterií Haemophillus influenzae b), tak Priorixem (jedna dávka proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím a přeočkování v šesti letech) prošlo v podstatě hladce, bez následků. Jediné, co jsem mohla pozorovat byla trochu zvýšená teplota a snížená imunita, což se dalo za pár týdnů do pořádku. 

Autenticita prodává, i očkovací fake news

Tohle je moje autentická zkušenost s očkováním dítěte. Kolem sebe mám také několik matek se stejně starými dětmi, které mají vesměs podobnou zkušenost. Znám i matku, jejíž dítě mělo po Hexavakcíně údajně zpomalený vývoj, ale musím zdůraznit, že toto dítě projevovalo známky zpomaleného vývoje již od narození, což na pravidelných prohlídkách potvrzoval i pediatr. A nakonec to stejně dohnalo. Neznám však osobně nikoho, jehož dítě by po aplikaci očkování trpělo příznaky hojně popisovanými na webech zaměřených proti očkování. Například souvislost očkování proti spalničkám s autismem byla řadou studií již vyvrácena, poslední rozsáhlá studie pochází například z jara tohoto roku, a stejně tak mi sama pediatrička potvrdila, že mají v péči řadu autistů, kteří ani očkování nebyli. Přesto se tento mýtus stále šíří napříč internetem a v každé diskuzi pod podobným článkem, alespoň jedna diskutující osoba nezapomene napsat, že někoho takového, z jehož dítěte se po očkování stal autista, zná. 

A jsme zase u slova autentický – to je totiž to, co všechny tyto příběhy o očkování spojuje. Vždy se někdo vytasí s autentickým příběhem, jak se jeho dítěti stalo po očkování to a ono, nebo jak zná někoho, jehož dítě trpělo vážnými zdravotními následky po očkování. Vinen je většinou doktor, který očkování aplikoval, stát, který rodiče k aplikaci očkování donutil nebo nezájem ze strany doktorů v nemocnici, kam bylo dítě v takovém stavu po očkování převezeno. Zatím jsem také nečetla žádný podobný příběh, který by nebyl vyprávěn anonymně. Tohle totiž přesně na matky funguje, emoce. Proto se mi při návštěvě podobných webů stáhnul hrůzou žaludek a začala jsem se bát všech nástrah, které číhají v rámci povinné zdravotnické péče na mé nenarozené dítě. Naštěstí u mě však převládl rozum. 

Předesílám, že nejsem vystudovaná lékařka a pyšnit se mohu pouze titulem z humanitních věd, také se nepohybuji v žádné vědecké komunitě, mateřským fórům se vyhýbám a ve svém volném čase místo lékařských studií čtu raději beletrii. Proto také důvěřuji pediatričce, kterou jsem svému dítěti svobodně vybrala, která má na péči o zdraví dětí vystudovanou školu a za sebou mnoho let praktických zkušeností. Navíc používá ve své práci selský rozum, což se při péči o dítě podle mě jednoznačně vyplácí. Z mého pohledu jsou rizika spojená s tím, co se stane, pokud dítě neočkuji, mnohem větší, než co se může stát, když ho naočkuji. 

Očkování je nejen v zájmu dítěte, které tak ochrání proti chorobám k jejichž vymýcení máme očividně stále daleko, ale také v zájmu společnosti. Myslím si, že je sobecké své dítě nenaočkovat, čímž přispívám akorát ke snížení proočkovanosti populace a spoléhat na to, že ostatní očkovat budou. Stejně tak je nadmíru zarážející pustit neočkované dítě do smíšeného dětského kolektivu, kde mohou být také děti, které očkování ještě z důvodu věku podstoupit nemohly a pro ně by skutečně například spalničky mohly mít fatální následky. Rozumím tedy tomu, že matky ve víru emocí a strachu o své dítě, mohou mít pocit, že očkováním vystavují svoje dítě riziku, paradoxně je to však právě naopak.

Co by za to před sto lety dali

Samozřejmě jsou známy případy a jsou velmi vzácné, kdy dítě mohlo mít alergii na určitou látku použitou ve vakcíně, ale pravděpodobnost, že toto potká zrovna vaše dítě je mnohem menší, než bude mít alergii na buráky. A samozřejmě že je očkování zásahem, a ne zrovna malým do lidského organismu, je přeci naprosto logické, že když do lidského organismu pustíte cizí živé organismy nebo patogeny, bude na ně vaše tělo nějak reagovat. Hlavně zvýšenou horečkou a sníženou imunitou. Proto se zásadně očkují pouze děti, které jsou naprosto zdravé a v případě podezření na nějakou aktivní chorobu je očkování odkládáno. Stejně tak jsou rodiče po očkování upozorňování na možné vedlejší příznaky a nabádáni, aby děti drželi v klidu a nevystavovali riziku nakažení jinými chorobami. To vše je však daň za to, že vaše dítě nechytí nějakou z mnohem vážnějších chorob, které mají celoživotní následky a v minulosti skutečně skončily smrtí. 

Co by například rodiče dali ještě v 50. letech minulého století za očkování proti dětské obrně, kdy tato nemoc způsobila nemalé části populace doživotní následky. Asi by se na matky, které svoje dítě odmítnou ze strachu z možných následků vakcíny očkovat, dívali jako na blázny. A zde se již naposled dostávám k autenticitě – málokdo totiž v dnešní době má, nebo v minulosti měl, opravdovou zkušenost s nějakou skutečně vážnou infekční chorobou. Vyjma aktuálních spalniček samozřejmě, které však z větší části zasáhly lidi ve věku 35-44, kteří byli očkováni méně efektivní vakcínou. Málokdo z nás zažil oteklý krk při záškrtu, dávivé záchvaty během černého kašle, nebo právě deformaci končetin způsobenou obrnou. Nikomu to nepřeji a věřím, že to nikdo ani zažít nechce. Proto, sakra, očkujte své děti a věřte jejich doktorům, ať se vyvarujete autentickému zážitku, kdy se bojíte o život svého malého dítěte, které chytlo spalničky.