Pavel Baroch | 2. 1. 2022

Když vláda zamýšlela vyvlastnit a zbourat domovy, nešlo jen sedět, říká Rovenský

Letos je to 30 let, co na podzim 1991 tehdejší vláda Petra Pitharta stanovila v severozápadních Čechách územní limity těžby hnědého uhlí. Byla to nepřekročitelná hranice pro povrchové doly, kvůli nimž v uplynulých desetiletích zmizela z mapy více než stovka obcí včetně historického jádra Mostu. Jenže tím snaha o vytěžení dalších stovek tun uhlí a tedy i bourání dalších domů ještě dlouho neskončila.

V našem seriálu si připomínáme některé významné události a osobnosti, které se dalšímu rozšiřování velkorypadel postavily. Nejprve jsme přiblížili osud Horního Jiřetína, pak jsme přinesli rozhovor s tamním starostou Vladimírem Buřtem, který se stal nejvýraznější osobností v boji proti prolomení těžebních limitů u velkolomu ČSA. Následoval text o úpravě těžebních limitů u dolu Bílina a pak připomínka osudu Libkovic, poslední severočeské obce, která padla kvůli těžbě hnědého uhlí. Nyní přinášíme rozhovor s vedoucím energetické kampaně české pobočky Greenpeace Janem Rovenským, který v boji za zachování těžebních limitů v Podkrušnohoří strávil 10 let.

Jak se zpětně díváte na těžební limity, které před 30 lety stanovila Pithartova vláda? Měly smysl?

Vyhlášení územních ekologických limitů těžby bylo jednou z nejdůležitějších věcí, kterou po roce 1989 vláda v oblasti ochrany životního prostředí udělala. Dnes nám to může připadat neuvěřitelné, ale nebýt jich, bourání měst a vesnic a plošná devastace krajiny v Podkrušnohoří by pokračovaly dále – byť třeba pomaleji a v menším měřítku. Zásadní smysl tak měly nejen v době svého vzniku, ale také o čtvrtstoletí později. Zásluha jejich odborných a politických „otců“ – tedy Martina Říhy, Ivana Dejmala a Petra Pitharta – je v tomto ohledu nezapomenutelná.

Opakovaně se objevovaly snahy politiků i těžařů limity prolomit, kdy byla podle vás situace nejvážnější?

Limity čelily velmi silnému a víceméně kontinuálním tlaku na prolomení od roku 2004 až do roku 2015. Z mého subjektivního hlediska pěšáka, který v boji za jejich zachování strávil 10 let, jsme měli nejvíc namále v době vlád Jiřího Paroubka a pak Jiřího Rusnoka, tedy v letech 2005 a 2013. V obou případech chtěli ministři limity přinejmenším na velkolomech ČSA i Bílina zrušit a pustit rypadla na Horní Jiřetín a Černice. V obou případech nás zachránilo, že to rozhodnutí odložili. V případě Rusnokovy vlády to byl malý zázrak – tehdy jsem si byl už víceméně jistý, že v řádu týdnů prohrajeme. Situaci zvrátilo usnesení nové sněmovny, která končící vládu vyzvala, ať na limity nesahá.

Jan Rovenský, Greenpeace ČR
FOTO: Jan Rovenský, Greenpeace ČR

Proti případnému prolomení limitů jste před lety protestovali také tak, že jste pronikli do areálu Úřadu vlády a rozmístili na zahradě kříže s názvy obcí, které zanikly kvůli povrchové těžbě uhlí. Mají takové radikální akce smysl? Nevyvolávají ve veřejnosti spíše negativní reakce?

Podobné radikální akce mají smysl a u veřejnosti vyvolávají, alespoň u její většiny a alespoň krátkodobě, negativní reakce. Není v tom kupodivu rozpor. Sám jako novinář nejspíš máte zkušenost, že udržet zájem médií a veřejnosti u případů a témat, které se táhnou roky, je těžké. Občas se dostanete do situace, kdy se blíží nějaké zásadní rozhodnutí, a tiskovou konferencí nebo petičním stánkem k němu pozornost přitáhnout prostě nedokážete. Přitom právě pozornosti se politici v případě kontroverzních témat bojí – rozhodnutí bývají v takovém případě ideálně přijímána potichu v pátek večer před Vánoci pod bodem programu s názvem jako „optimalizace nelegislativních prostředků ovlivňujících surovinovou soběstačnost“. A pak je tam samozřejmě hledisko psychologické a – omlouvám se za to slovo – etické: pokud víte, že vláda zamýšlí lidem, kteří se mezitím stali vašimi přáteli, vyvlastnit a zbourat domovy, fakt budete jen sedět a studovat podklady, psát podání a chodit lobbovat? To dělám drtivou většinu času, ale ty tři dny za rok, kdy vylezu na rypadlo nebo střechu úřadu vlády, mají nakonec často srovnatelný dopad jako desítky dní v kanceláři.

Limity ale na počátku devadesátých let neochránily před zbouráním Libkovice, nezabránily tomu ani na svou dobu rozsáhlé protesty a blokáda vlastními těly. Greenpeace dodnes tvrdí, že se obec bourat nemusela, ale podle Severočeských dolů se už těžební činnost dostala do katastru Libkovic. Stále trváte na tom, že domy šly k zemi zbytečně?

Tohle je jeden z nejmazanějších fíglů, s nímž jsem se v životě setkal. Protože náhoda to podle mě nebyla. Územní limity totiž explicitně omezovaly rozšiřování povrchových velkolomů – hlubinné těžby se netýkaly. Takže Libkovice byly v době největšího bourání chráněny před rozšiřováním povrchového velkolomu Bílina, a kvůli němu by je zbourat nešlo. Ovšem nic je z právního hlediska nechránilo před likvidací kvůli rozšiřování hlubinného dolu Kooh-i-Noor. Přitom pod Libkovicemi byly tekuté písky, takže se tam bezpečně hlubinně těžit nedalo, což všichni, včetně nás, věděli. Naivně jsme na jednáních a v médiích dokazovali, že se pod Libkovicemi nikdy hlubinně těžit nebude – a měli jsme samozřejmě pravdu: Kohinorka zkrachovala jen o pár let později na konci devadesátých let, aniž by se k obci stihla přiblížit. Pointa, která mi došla až po letech, byla v tom, že o Kohinorku samozřejmě nešlo – cílem bylo odstranit obec, která stála v cestě rozšiřování Bíliny, a následně otevřít cestu k posunutí limitů, které tam najednou „nic nechránily“. Což se bohužel nakonec přesně stalo. Provozovatelé dolů plánují na desítky let dopředu, a v tomhle měli nad námi, aspoň v devadesátých letech, bohužel navrch.

Už jste to vlastně nakousnul: před několika lety se limity přece jen měnily, a to u lomu Bílina. Jak se na toto rozhodnutí s časovým odstupem díváte?

První posunutí limitů na Bílině v roce 2008 jsem vnímal a dodnes vnímám jako zoufalý a v zásadě úspěšný ústupový boj. Klíčovou roli v něm opět sehrál Ivan Dejmal, který dokázal společně s Martinem Bursíkem přesvědčit ministra průmyslu a zbytek vlády k potvrzení platnosti limitů – která byla v té době těžaři zpochybňována – výměnou za obětování území, kde stávaly tehdy již zbourané Libkovice. Druhé posunutí limitů na Bílině v roce 2015 bylo o dost smutnější a zbytečnější, ale i tam šlo v podstatě o vládní handl s Ministerstvem průmyslu: „Fajn, pustíme vás dál na Bílině, když necháte na pokoji Horní Jiřetín a Černice“, což nakonec vyšlo. Považuji za zadostiučinění, že při současném vývoji skončí těžba na Bílině dříve, než se stihne do území, kam ji vláda pustila v roce 2015, dostat.

Mají těžební limity v současné době ještě smysl, když se s těžbou uhlí tak jako tak za několik let skončí?

Jsem přesvědčený, že smysl mají. Už kvůli jistotě pro místní lidi. Zkuste se na stejnou otázku schválně zeptat v Horním Jiřetíně. A to přesto, že žádné další snahy o jejich prolomení neočekávám. Tenhle zápas jsme, byť s odřenýma ušima, nakonec vyhráli.

Autor: Pavel Baroch

Foto: Jan Rovenský, Greenpeace ČR



Vážení čtenáři, tímto dílem končí náš miniseriál o třicetiletém výročí těžebních limitů v Podkrušnohoří. Jednotlivé díly si můžete připomenout zde:

Nejprve jsme se věnovali osudu Horního Jiřetína a Černic, které se roky bránily prolomení limitů.

Následoval rozhovor s hornojiřetínským starostou Vladimírem Buřtem, jednou z hlavních postav v boji za zachování limitů.

V dalším textu jsme se věnovali tomu, že ve své původní podobě limity nakonec stejně nezůstaly, a také výhledu, jak dlouho se v severozápadních Čechách ještě bude těžit.

A následoval článek o osudu Libkovic, poslední severočeské obce, která padla kvůli rozšiřování těžby uhlí.