Expert na rizika katastrof: Změna klimatu nebere ohled na hranice států. Nevyhne se ani Česku

Expert na rizika katastrof: Změna klimatu nebere ohled na hranice států. Nevyhne se ani Česku

04. ledna 2019

Nejen o klimatu hovoříme s panem Atiqem Ahmedem, seniorním expertem Asijského střediska pro snižování rizika katastrof (Asian Disaster Preparedness Center, ADPC) a nezávislým odborníkem spolupracujícím s Mezivládním panelem pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC).

Atiq Ahmed byl jedním z externích hodnotitelů Páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu vydané v roce 2014, dlouhodobě se zabývá systémem včasného varování na úrovni komunit a společenskou aplikací vědeckých informací v oblasti odolnosti vůči katastrofám a klimatu.

Řekněte nám, proč by se z Vašeho pohledu měli Češi vůbec zajímat o změnu klimatu a o závěry z klimatické konference, která proběhla teď v prosinci v Polsku?

Tak především je změna klimatu globálním problémem a státy se politicky zavázaly na změny klimatu reagovat. V žádném případě však změna klimatu samozřejmě nebere na hranice států ohled, nehledě na závazky států, a ani České republice se nevyhne. Česká republika dnes možná nepociťuje přímé extrémní dopady změny klimatu tak jako například nízko položené země v Asii nebo v Pacifiku, nicméně regiony by měly lépe pochopit, jak změna klimatu probíhá, jak se bude projevovat, co se s tím dá dělat a jaká konkrétní opatření jsou pro ně nejvhodnější.

Celosvětový trend intenzivní urbanizace si také bude nárokovat čím dál více zdrojů a Česká republika nebude ani v tomto směru vynechána. Není proto důvod, proč by se ČR neměla starat o klima, podílet se na mitigačních opatřeních (opatřeních snižujících emise skleníkových plynů, pozn. autora) a na adaptačních opatřeních (opatřeních na přizpůsobení se dopadům změny klimatu, pozn. autora).

Jaké máte očekávání od jednání, které se odehrálo v Katovicích?

Kjótský protokol příliš neuspěl, ale Pařížská dohoda z roku 2015 je klíčová. Lidé začali problematice klimatu více rozumět a vytvářet realističtější scénáře, jak zamezit globálnímu nárůstu teploty o 1,5 – 2 °C. V Katovicích se jednalo o implementaci Pařížské dohody a to je velmi kritický bod, protože spolehlivá základna pro plánování je velmi důležitá.

I v kontextu Talanojského dialogu (v originálním názvu jde o Taloan Dialogue, pozn. aut.), procesu navrženého přímo k tomu, aby se zemím pomohlo s implementací a vylepšením jejich vnitrostátních redukčních příspěvků do roku 2020, se musí implementace Pařížské dohody pečlivě projednat. A to ať už se jedná o nové způsoby provádění různých opatření, nebo o nové iniciativy, které se v poslední době objevují a získávají na podpoře.

Zaznívají hlasy, že se sice hodně jedná, ale moc práce se ve skutečnosti neodvádí.

Ano, jak jsem již zmiňoval, například Kjótský protokol se nesetkal s úspěšnou implementací. Pařížská dohoda je ale v tomto ohledu zlomová. Dnes se nejedná o tom, jaký cíl bude nastaven, ale jak ho skutečně dosáhnout. Takže v tomto ohledu většina zemí prokázala zájem doopravdy něco dělat.

Důležitá je ale také úloha dostupných zdrojů. Řekl bych, že pozitivní záměr zemí tu je, většina z nich se také zapojila do vytváření svých vnitrostátních redukčních cílů. Nemyslím si, že země toho moc nedělají. Vzniká momentum, které bere v potaz rozdílnost ekonomik. Právě toto současné momentum překlenuje ono kritické období mezi tím, kdy se stanoví cíl, a tím, kdy je dohodnutý postup, jak se k tomuto cíli společnými silami dostat.

Pokud se ale podíváte na obsah vnitrostátních příspěvků, je patrné, že cíle jednotlivých zemí nestačí dohromady na to, aby se zamezilo nárůstu teploty o ony 2 °C, nebo dokonce 1,5 °C, což je dle nejnovější zprávy Mezivládního klimatického panelu nejzazší hranice. Po jejím překročení se s největší pravděpodobností dostaneme do víru nevratných klimatických změn.

Ano, právě tato nová zpráva z konce roku 2018 nám přinesla řadu pozoruhodných údajů a ukázala, že zachování současného stavu nebo opatření předjednaná v rámci Pařížské dohody nebo po ní jsou nedostačující. Na řadě je tak opětovné sladění zásad a podcílů, například s ohledem na potenciál kombinací obnovitelných zdrojů energie. Musí se začít vážně počítat s alternativami, právě například v kontextu obnovitelných zdrojů energie. Načasování konference po vydání zprávy otevírá také prostor pro rozhodnutí relativně drastického charakteru.

To jsou podle Vás jaká rozhodnutí?

Využíváme fosilní paliva v takovém měřítku, abychom zachovali růst hrubého domácího produktu. To ale kriticky narušuje náš záměr snižovat emise skleníkových plynů. Máme ambice nechat náš hrubý domácí produkt růst a růst, to ale kompromituje opatření, která jsou žádaná ve snaze zmírnit dopady změny klimatu. Zároveň ale chceme zdravé životní prostředí. Otázkou tedy je, zda jsme schopni žít s hrubým domácím produktem, který roste, ale ne exponenciálně, a to s ohledem na zachování udržitelné budoucnosti. Diskuze o budoucnosti HDP je dnes proto zásadní. V tomto případě není možné řešit cokoliv silou nebo právní cestou. Státy se musí domluvit dobrovolně, samy musí být proaktivní, cítit se motivované a učit se od svých sousedů. Takovým skvělým příkladem pro změnu chápání HDP a jeho růstu může být třeba Bhútán.

Všichni známe Bhútán jako zemi, kde je HDP nahrazen konceptem hrubého národního štěstí. Je ale tento příklad relevantním pro zemi, jako je Česká republika? Naše společnosti jsou velmi odlišné.

Něco ale přeci jenom sdílíme – všichni chceme být šťastní! V minulosti, po roce 1993, také vznikalo v České republice plno tendencí a snah, jak se chovat k životnímu prostředí šetrněji. Takže i v tomto směru vidím mezi společnostmi spíše podobnosti než rozdíly. Samozřejmě, vývoj zemí je rozdílný v souvislosti s modernizací průmyslů, ale obecně, pokud zemi spravuje vláda, která je nakloněna zdravému životnímu prostředí, tak může projednávat opatření, která mají pozitivní dopad jak na kvalitu života lidí, jejich vnímání štěstí, tak na přírodu, klima.

Například program Zelená úsporám zaměřený na úspory energie a obnovitelné zdroje energie v rodinných a bytových domech je skvělým příkladem toho, jak se proaktivní krok vlády setkává s pochopením u obyvatel a společně se řeší kolektivní problém. Změny však nejdou provést za jeden den, bude se muset zároveň vést již zmíněná diskuze ohledně neudržitelného tempa růstu HDP.

Změny také zasáhnou zemědělství, odvětví, které není primárně zaměřeno na zisk, ale na poskytování potravy. Z pohledu změny klimatu se bude muset ještě vyřešit, jaké plodiny bude výhodné a udržitelné pěstovat, jak lze provádět inovace, které sníží množství energie vložené do tohoto sektoru, a jak efektivně reagovat na měnící se klima. V regionu, ze kterého pocházím, se nejvíce řeší modifikace rýže – jak udělat, aby byla odolná vůči měnícímu se klimatu, záplavám nebo vlně veder. Důležité je ale také hovořit o hranicích etiky.

Genetická manipulace není zcela přijatelná, stejně tak ale není přijatelný hlad. Právě proto je zajímavé sledovat Cíle udržitelného rozvoje sjednané pod hlavičkou Organizace spojených národů. Cíle propojují hlad s dalšími výzvami, kterým naše společnosti čelí – ať už se jedná o klima nebo udržitelná města – a snaží se mezi nimi najít synergie, které umožní reagovat určitými opatřeními na více problémů zároveň.

Pocházíte z Bangladéše, ze země, která je již dnes jednou z nejvíce postižených právě dopady změny klimatu. Jak reagují lidé ve Vaší zemi na projevy změny klimatu například na lokální úrovni? Je toto chování odlišné od toho, které pozorujete v rámci Evropy?


Ano, pocházím z Bangladéše a rád bych zmínil například tendenci osvojovat si moderní, nebo snad už post-moderní, životní styl. Tento životní styl, který se snaží maximalizovat kapitalismus, nebo v případě post-modernismu nacházet k němu vhodnější alternativy, logicky mění dosavadní způsob života lidí v celé Asii. Je to však styl hladový po emisích a spojený s urbanizací. Vyžaduje, abychom si v reakci na něj do jisté míry zachovali naše tradiční hodnoty.

Vím, že se tento přístup relativně dobře daří uplatňovat v Thajsku. Lidé na vesnicích například mají stejně výkonný internet, jako je běžné ve městech, a tato relativní drobnost jim usnadňuje rozhodnutí, zda zůstat v místě, odkud pocházejí, nebo zda přispět k urbanizaci a ke všem neblahým tendencím, které s vylidňováním venkova a růstem měst souvisí. Mnoho lidí se nakonec rozhodne nadále setrvat v místní komunitě, dochází k určité společenské motivaci neodcházet do měst.

Zároveň je důležité připomenout, že v kontextu změny klimatu musí mít lidé na výběr. Musí skutečně záležet na nich, zda se chtějí sami odstěhovat, nebo zda je například záplavy nutí odejít do lépe chráněných měst. V tomto případě se potom nejedná o adaptaci na změnu klimatu, ale o tzv. maladaptaci, kdy lidé jednoduše musí odejít z venkova, protože jim vlastně nic jiného než nucená migrace nezbývá.

Změna klimatu není v České republice téma číslo 1. Na rozdíl od toho lze ale pozorovat nástup „proti-plastového hnutí“. Čím dál více lidí se zajímá o problematiku plastů, odmítají plastové tašky a cítí se užitečně, že mohou přispět k ochraně životního prostředí. Myslíte, že lze něco podobného vysledovat nyní nebo v budoucnu i ve vztahu ke změně klimatu, problematice, která je mnohem více neviditelná a relativně vágní?

Změna klimatu má mnoho podob a je protkána menšími záležitostmi, problémy. Pokud chceme mít jako jednotlivci životní styl, který je těžce závislý na uhlíkových emisích, nezbývá nic jiného než si alespoň částečně přisvojit environmentálně šetrné chování – i když může mít podobu jednoduchých a banálních kroků, jako je právě odmítání plastu nebo jeho nahrazování. Pokud jsou pozitivní kroky jednotlivců v této oblasti znásobeny, budou mít také pozitivní vliv na klima.

Stejně tak s tím souvisí i ochrana oceánů, největších plic regulujících světové klima. Čím méně civilizačních tlaků bude vyvíjeno na oceány, například ve formě odpadu, tím méně se budou projevovat i zpětné environmentální stresy na nás. Obrovskou roli hrají také technologie a spolupráce napříč sektory, inovacím se v tomto směru meze nekladou.

Jakou roli hraje v této souvislosti podnikání a soukromý sektor?

Obrovskou. Například v roce 2011 postihly Thajsko povodně, byly to jedny z nejdražších povodní na světě. Zajímavostí je, že tyto povodně nebyly tak veliké, avšak napáchaly obrovské finanční škody soukromému sektoru, velké škody utrpěl například automobilový průmysl a také průmysl pevných disků. Kvůli tomuto neštěstí se malým, středním i velkým podnikům tak trochu otevřely oči. Začaly do svých strategických plánů a hodnotových řetězců zahrnovat scénáře na snižování rizika katastrof.

Například na Srí Lance, kde jsem školil zaměstnance průmyslu, je povodněmi a měnícím se klimatem zasaženo pěstování zeleniny, koření a čaje. Zásobovací řetězec firem byl tak klimatickými změnami přímo ovlivněn a firmy začaly řešit, jak těmto katastrofám systematicky předcházet. Stejná situace může nastat i v České republice. Je proto potřeba podívat se na klíčové plodiny, které mohou být například za 20 let ohroženy, a začít přemýšlet nad tím, jak případné škody způsobené změnou klimatu minimalizovat nebo jaká existují náhradní řešení, jaké jsou náhradní komodity. V České republice je již dnes například ohrožena produkce medu. Čím dříve se tyto problémy začnou řešit, tím méně se nechává prostoru pro vznik případných škod v budoucnosti.

Soukromý sektor bude muset řešit měnící se klima i kvůli rozhodnutí Evropské unie. To předpokládá, že do roku 2050 bude Evropská unie uhlíkově neutrální.

Ano, je to tak. Přechod k nízkouhlíkové ekonomice již není možností, je to nutností. Velkou roli budou hrát správné technologie. Správné nápady realizované prostřednictvím správných technologií. Tato kombinace bude vyžadovat dialog mezi vědou a vládami. Je potřeba hledat řešení, která jsou vhodná pro všechny, a jsem přesvědčen, že obnovitelné zdroje energie jsou tím správným způsobem myšlení - udržitelným řešením. Samozřejmě musí být vzat v potaz celkový kontext, ve kterém se jednotlivé země nacházejí, a také legislativa, která vývoj společnosti upravuje a zvyšuje povědomí o možných budoucích scénářích. Obnovitelné zdroje energie ale představují win-win scénář, nesmí se však ponechat náhodě.

Pane Ahmede, poslední otázka na závěr rozhovoru: Máte pro naše české čtenáře nějaký vzkaz?

Rád bych Českou republiku pochválil za skvělou implementaci cílů udržitelného rozvoje a připomněl, že spolupráce napříč sektory je dnes nutností. V neposlední řadě jsem rád za české turisty v Thajsku, plastové odpadky nám ale, prosím, do moře neházejte.