Česká veřejnost považuje změny klimatu za vážný problém, říká socioložka

Česká veřejnost považuje změny klimatu za vážný problém, říká socioložka

14. listopadu 2018

Jaký je vlastně vztah Češek a Čechů k přírodě a životnímu prostředí? Je nám lhostejné znečištění planety a měnící se klima? Jaké zdroje energie bychom preferovali?

Právě na takové otázky se zaměřil rozsáhlý výzkum názorů veřejnosti, který udělala trojice akademiků z Masarykovy univerzity. S jednou z nich, Renatou Svobodovou, jsme si povídali o našem vztahu k planetě, klimatu i volbě zdrojů energie.

Ve vaší studii uvádíte, že „většina lidí si uvědomuje rizika spojená se změnou klimatu, avšak nejméně se obávají dopadu klimatické změny na vlastní život a okolí“. Neprotiřečí si toto tvrzení? Jak je možné, že je změna klimatu vnímána jako riziko, ale jejích přímých dopadů se Češi neobávají?

Především nemůžeme tvrdit, že by se česká veřejnost změny klimatu neobávala. Většina ji považuje za závažný problém – podle různých výzkumů jde o 67 % až 88 % Češek a Čechů. Nemyslím si, že by byl rozpor mezi vnímanou závažností změny klimatu a přesvědčením, že se jich samých dotkne nejméně. Hraje zde roli rovina faktická a psychologická.

Pokud si lidé pod dopady změny klimatu představí častější povodně nebo stoupající hladinu moří, opravdu si mohou myslet, že se jich nedotkne tak intenzivně jako jiných, pokud žijí kdesi v Česku, daleko od řeky. Nemusí si přitom uvědomovat méně přímé dopady, jako například potenciální zvýšení cen v důsledku neúrody.

Psychologické výzkumy navíc ukazují, že lidé považují sami sebe za imunnější vůči nejrůznějším rizikům. Podceňujeme pravděpodobnost, že by se nám mohlo něco špatného stát. Tento „rozpor“ mezi vnímaným rizikem a jeho dopadem na nás samé je tedy zcela běžný, nejen v kontextu změny klimatu. Kuřáci doufají, že jich se zdravotní problémy nebudou týkat, řidiči věří, že jim se nehoda nestane…

Co se týče zmírnění negativních dopadů změny klimatu, dle vašeho průzkumu by za tzv. boj se změnou klimatu měli být zodpovědní především velcí aktéři. Mohla byste tuto myšlenku trochu rozvést?

Máte pravdu, většina české veřejnosti si myslí, že za řešení klimatické změny by měl být zodpovědný především průmysl a firmy, EU, mezinárodní společenství a česká vláda. Nejmenší zodpovědnost kladou na bedra jednotlivcům.

Další výzkumy navíc ukazují, že jsou Češky a Češi skeptičtější než většina ostatních Evropanů, že by svým chováním mohli přispět k řešení environmentálních problémů. Změna klimatu není výjimkou. Ve výzkumu z roku 2015 odpověděly tři čtvrtiny respondentů, že pro zmírnění dopadů klimatické změny toho oni sami mohou udělat jen velmi málo. Pocit bezmoci je přitom velkou překážkou pro chování – kdo by například omezil létání letadlem, když by si myslel, že tím stejně ničemu nepomůže?

Jsou nějaká opatření, která by česká veřejnost v této souvislosti uvítala?

Podle dat, která jsme nasbírali na přelomu let 2017 a 2018, 66 % občanů podporuje, aby český stát aktivně řešil změnu klimatu. Co se týká konkrétních opatření, starší výzkum ukázal, že mezi nejpodporovanější patří podpora vývoje obnovitelných zdrojů energie a stanovení přísnějších emisních limitů v oblasti průmyslu.

Jak se ke změně klimatu vlastně staví jednotlivci? Lze očekávat, že by si problematika změny klimatu získala tolik aktivních „příznivců“ jako například dnes tolik populární zero-waste lifestyle? Dalo by se říci, že o dříve relativně přehlížené odpadové hospodářství se dnes zajímá kde kdo.

Obecně není klimatická změna tak „chytlavým“ tématem, lidé jí nevěnují tolik pozornosti jako jiným rizikům. Změna klimatu je totiž komplexní problém, hůře pochopitelný, vyvíjí se pomalu, je abstraktní, nehmatatelný, nemá jednoho konkrétního viníka… Těmto charakteristikám konkurují jiná rizika, která jsou lidskému vnímání bližší. Zmínila jste odpady, což je příklad problému, kterému česká veřejnost dlouhodobě věnuje velkou pozornost. Hromadění odpadů je přitom viditelné, srozumitelné a známé z naší každodenní zkušenosti i z médií. Navíc lidé vědí, co mají dělat, aby hromadění odpadu zabránili. Co se týká změny klimatu, lidem nemusí být jasné, čím oni sami mohou přispět k jejímu zmírnění.

Nemyslím si, že by se v blízké budoucnosti stal z nějakého klimatického chování takový trend jako z třídění odpadu nebo v podstatně menší míře z hnutí zero waste. Chování s největším dopadem na změnu klimatu je totiž méně atraktivní a více náročné než zbavování se plastových pytlíků. Je mnohem těžší popularizovat třeba omezování letů letadlem nebo jezení masa.

Existují nějaké tipy, jak změnu klimatu české veřejnosti přiblížit? Existují nějaké příklady dobré praxe například ze zahraničí?

Mnoho překážek, které jsem před chvílí zmínila, můžeme zmenšit nebo překonat způsobem, jakým klimatickou změnu lidem zprostředkujeme. Obecně je důležité srozumitelně ji přibližovat naší každodenní zkušeností. Zhmotnit ji, aby nebyla jen abstraktním problémem v nepochopitelných grafech. Ukázat, jak se projevuje tady a teď. A hlavně sdělit, jak já osobně mohu přispět k jejímu zmírnění – například kolik skleníkových plynů ušetřím, když nepoletím na dovolenou do Chile.

Napadá mě několik dobrých příkladů. Papež František ve své encyklice Laudato si’ o environmentálních tématech věnuje klimatické změně velký prostor a srozumitelně ji přibližuje jazykem, který je blízký jeho cílové skupině – aktivním křesťanům. Dále je podle mě skvělým příkladem dokument Before the Flood s Leonardem DiCapriem, protože v něm vystupují lidé z různých skupin a pokouší se tak propichovat sociální bubliny a předsudky. Uhlíkové daně v něm například obhajuje republikánský ekonom.

Přesně to je v komunikaci změny klimatu zásadní – nemá být výsadou pouze ekologických organizací a hrstky vědců, ale měli by se do ní zapojit lidé z nejrůznějších skupin. Mělo by se o ní mluvit během předpovědi počasí i v kostelech, psát v ekonomických, urbanistických i společenských magazínech.

Česká veřejnost občas budí dojem, že je skeptická k vědeckým poznatkům o změnách klimatu. To také vyplývá z vašeho průzkumu, podle něj si myslí 52 % respondentů, že se klima mění. To potvrzuje trendy z jiných průzkumů, kde se řadíme ke klimaskeptikům vedle Ruska. Naopak na Islandu nebo ve Slovinsku o existenci změny klimatu nepochybuje přes 70 % obyvatel. Máte nějaké vysvětlení pro to, proč je zrovna česká společnost tak skeptická?

Vysvětlení, proč není více Češek a Čechů přesvědčených o probíhající klimatické změně, je celá řada. Na postoje české veřejnosti měl silný vliv Václav Klaus, jehož názory byly v době jeho prezidentování hodně slyšet. I jiní klimaskeptici byli vcelku aktivní a formovali českou debatu o klimatu, jak přibližuje Petr Vidomus ve své knížce Oteplí se a bude líp. Oproti hlasitým skeptikům či popíračům byli a jsou čeští klimatologové poměrně neangažovaní a vyjadřují se velmi opatrně.

Svou roli v utváření nejistoty české veřejnosti sehrála i média. V rámci objektivity dávala stejný prostor „zastáncům“ i „odpůrcům“ změny klimatu a vyvolávala tím dojem, že se jedná o nějakou teorii, o které je možné debatovat. Takový přístup je však vzhledem k vědeckému konsenzu o probíhající a lidmi způsobené změně klimatu značně nevyvážený. Je to podobné, jako kdyby média věnovala stejnou pozornost vědcům a propagátorům konspiračních teorií.

Někdy jsou respondenti tázáni na změnu klimatu, jindy na globální oteplování atd. Hraje toto „slovíčkaření“ roli? Je potom vůbec možné porovnávat závěry z rozličných, ale podobně zaměřených průzkumů?

Výzkumy ukazují, že na formulaci otázky a pečlivém výběru slov opravdu záleží. Zvlášť veřejnost ve Spojených státech vnímá pojmy „změna klimatu“ a „globální oteplování“ odlišně. Jak shrnuje Andrew Hoffman ve své knize Jak kultura utváří diskusi o klimatické změně, ve Spojených státech vyvolává pojem „globální oteplování“ silnější odezvu – ať už znepokojení u jedné části veřejnosti, či podezřívavost u jiné. Tím pádem více rozděluje. Pokud vím, podobný výzkum na vnímání těchto pojmů u nás zatím nevznikl, takže nevíme, zda by se podobný trend projevoval i v Česku.

Závěry různých výzkumů je možné srovnávat, ale nejde to udělat jen jednoduše letmým porovnáním procent. Je dobré věnovat pozornost přesné formulaci otázky a možnostem odpovědi, které měli respondenti k dispozici. Je nanapříklad otázka nějak časově nebo geograficky vymezená? Ptá se na existenci změny klimatu nebo její závažnost? Mohli respondenti odvědět „nevím”?

Odpovědi respondentů bychom pak měli interpretovat pouze na té úrovni, na jaké byla otázka položena. Například když výzkum ukázal, že informace o změně klimatu vyvolávají v polovině české veřejnosti obavy, neměli bychom z toho vyvozovat jiné závěry – třeba že stejně velká část veřejnosti chce, abychom s klimatickou změnou něco dělali.

Z vaší studie vyplynulo, že obnovitelné zdroje hodnotí většina české veřejnosti také jako nejbezpečnější a nejlevnější ze všech zdrojů energie. To je zajímavý fakt, který by ukazoval trend, že lidé stojí o obnovitelné zdroje i přes negativní kampaň, jakou jsme vůči nim v Česku mohli vidět. Jak tento výsledek vysvětlujete?

Ano, napříč různými průzkumy se ukazuje, že česká veřejnost silně podporuje obnovitelné zdroje energie – zřejmě více, než bychom čekali. Může to být dáno i tím, že si většina občanů myslí, že jsou u nás obnovitelné zdroje energie využívány málo a vidí tak potenciál pro jejich rozšíření.