Jak zpomalit rychlý tep módního průmyslu aneb od fíkového listu k bílému zlatu

Pod pojmy jako „ekomóda“, „udržitelná móda“ nebo „slow fashion“ si lze představit ledacos, jedno je však jasné: jedná se o způsob odívání, pro který je charakteristická environmentálně šetrná módní produkce a s ní často související zajištění adekvátního finančního ohodnocení zaměstnanců a dodržování zásad bezpečnosti práce obecně. Dá se říci, že přesným opakem udržitelné módy, zastoupené například hnutím Slow Fashion (pomalá móda), je, jak logika napovídá, fast fashion (rychlá móda). To je móda produkovaná masově, levně a dostupně chrlící jeden rychle zastarávající trend za druhým.

Nejtragičtější nehoda v historii textilního průmyslu

Stinná stránka rychlé módy není žádným tajemstvím. Klíčovou a oči otevírající smutnou událostí se stalo zhroucení budovy Rana Plaza v bangladéšské Dháce v dubnu 2013. Při této medializované nehodě s největším počtem ztrát na životech v historii textilního průmyslu zemřelo 1 134 osob. Většina z obětí šila oblečení, ať už přímo či nepřímo, pro řadu známých oděvních značek. Nehoda otevřela diskuzi o nutnosti těchto firem dodržovat základní lidská práva pracovníků napříč svými dodavatelskými řetězci, a to i v chudých částech světa. Právě zde totiž textilní průmysl často využívá laxního právního prostředí a šetří tím, že nedodržuje jakékoliv existující zákony či pravidla týkající se pracovních podmínek nebo dopadů výrobní činnosti na životní prostředí.

V případě Rana Plaza se některé oděvní společnosti snažily kompenzovat škodu, kterou ignorací a obcházením základních lidských práv způsobily, jiné svou odpovědnost za nehodu zakrývaly. Mimochodem, na základě iniciativy Clean Clothes Campaign vznikl seznam společností spojených s touto nehodou. Najdete na něm například H&M, Zaru nebo Benetton.



Záběry v televizním zpravodajství z místa nehody v budově Rana Plaza pomyslně propojily naše šatníky s hrůznými pracovními podmínkami novodobých otroků textilního průmyslu. Otevřela se tak nová kapitola společenské odpovědnosti firem a uvědomělé spotřeby. Nikde samozřejmě není nařízeno, kde a co se musí kupovat. Od tragédie v Rana Plaza však nejde přehlížet způsob výroby a okolnosti, za jakých jsou naše šaty ušity. Vtipně na spojitost mezi místem ušití oblečení a koncovým zákazníkem upozornil americký komik John Oliver.

Nikdo by nesnědl jídlo, pokud by věděl, že do něj kuchař naplival. Takže proč přehlížet skutečnost, že v rámci touhy vlastnit co nejvíce oblečení nám jej šijí i děti pracující v zubožených podmínkách a žijící v bezprostřední blízkosti toxického a zdevastovaného životního prostředí. Hlavní zpráva je tak jasná. Pokud nám vadí, co se děje v kuchyni restaurace, je na místě zbystřit a nebýt lhostejný také ke způsobu přípravy naservírovaných módních kousků.

Tep pulzujícího módního průmyslu za rok 2018 změřen

Lze negativní dopady módního průmyslu vyčíslit? O relativně revoluční krok se v tomto směru pokusila dánská iniciativa Global Fashion Agenda. Ve spolupráci s konzultační firmou Boston Consulting Group vytvořila souhrnnou zprávu hodnotící dopad činnosti výrobců oblečení na sociální oblast a na životní prostředí za rok 2017. Jedním ze závěrů zprávy je, že byť v porovnání s rokem 2016 více než 75 % sledovaných společností zlepšilo svůj přístup k sociálním a environmentálním otázkám a i když se udržitelnosti jako tématu dostává od majitelů módních značek čím dál větší pozornosti, stále není jednání módního průmyslu směřující ke snížení negativních dopadů na celou řadu oblastí dostatečně rychlé a efektivní. Případné zaznamenané tendence situaci zlepšit se týkaly buď jen určité části globálního dodavatelského řetězce, nebo šlo o omezená opatření reagující na negativní mediální kampaň.

Autoři zprávy také změřili na základě řady indikátorů módnímu průmyslu tzv. „pulz“ – dopad dodavatelských řetězců na svět kolem sebe – a došli k nemilému závěru. Na škále od nuly ke stovce, kdy nejvyšší hodnota představuje ideální stav, ve kterém společnosti mají ve vztahu k udržitelnosti určité závazky a skutečně je dodržují, tepe módnímu průmyslu srdce pouze na hodnotě 38/100. Za pozornost stojí také skutečnost, že módní průmysl vypouští tolik emisí skleníkových plynů, tedy plynů stojících za měnícím se podnebím, jako veškerá mezinárodní letecká a námořní doprava. Způsob, jakým se vyrábí oblečení a jak se dále konzumuje, tak ovlivňuje nejen konkrétní území, kde produkce či konzum probíhají, ale také podmínky, ve kterých jako lidstvo žijeme.

Budoucnost módního průmyslu je cirkulární

Budoucnost výroby oblečení si můžeme představit různě. Může se stát, že vznikne „instantní móda“, kdy nám technologie pomohou vytisknout si environmentálně šetrným způsobem novou rozložitelnou košili. Nebo se nám budou měnit na základě elektronických pokynů barvy našeho trička, a to nám ušetří mimo jiné i místo ve skříni. Ať už to bude jakkoliv, na módní průmysl je třeba přestat pohlížet jako na odvětví, které je izolované či jiným způsobem neuchopitelné. Stejně jako energetický průmysl nebo například doprava i módní průmysl stojí na zdrojích, o jejichž způsobu využití je nutné vést celospolečenskou diskuzi. Ne nadarmo se například o bavlně hovoří jako o bílém zlatu. Jen málokdo by například tušil, že za jeden rok se vyprodukuje až 25 milionů tun bavlny a způsob její kultivace a zpracování úzce souvisí s využíváním levné dětské pracovní síly a vysycháním například Aralského jezera.

Vedle výše navržených možností založených na vývoji technologií určitým směrem lze konat i mnohem dříve. Možností není málo. I dnes je možné spatřit například iniciativy snažící se uspokojit zákazníky, kteří nepotřebují oblečení vlastnit, ale stačí jim ho sdílet. Vznikají první veřejné skříně či aplikace propojující půjčující s těmi, kdo něco potřebují jen krátkodobě. Snižovat negativní dopady nadměrné spotřeby lze také rozpoznáním a podporou těch značek, které berou svoji společenskou úlohu opravdu vážně a myslí jak na udržitelnou produkci, tak na využití oblečení i poté, co se „obnosí“. I při sestavování šatníku se lze řídit známým principem 5 R – „reduce, reuse, recycle, repair, refuse“. Tedy šatník zmenšovat a oblečení používat opětovně, recyklovat, spravovat a odmítat, nepodléhat módním trendům a slevám a před kvantitou upřednostnit kvalitní kousky.  Tím se mimo jiné uvolní prostor i na to, abychom si k jednotlivým kouskům oblečení vytvořili hezký vztah a přemýšleli dvakrát nad tím, co si pozveme domů viset na ramínka.

Slow fashion v české režii

Jak již bylo nastíněno, o minimalizaci negativních environmentálních a sociálních dopadů oblečení a maximalizaci dopadů pozitivních se snaží móda často definovaná jako uvědomělá, etická či zelená. V rámci slow fashion, pomalé módy, neboli spíše módy jdoucí si svým vlastním tempem, se mimo jiné také přikládá důraz na lokální produkci, autenticitu řemeslnické práce, exkluzivitu a funkčnost.

Jedná se tak o módu, u které je zaručené, že je originální, ale také citlivá k životnímu prostředí a osobám, které se na výrobě podílely. A co je důležité pro české designery při vytváření oděvů s vlastními značkami? „Jde o to dělat věci jednoduše a účelně, stejně jako naši předkové, jejichž přístup je nám inspirací. Do našich výrobků vkládáme hodnotu lokální řemeslné ruční výroby, která pak s sebou přirozeně nese náboj osobního vkladu řemeslníka, který svou práci miluje. A to je naším záměrem, vytvářet výrobky, které vznikají s radostí a v harmonii s okolním prostředím,“ říká Míša Homolová, spoluzakladatelka studia Novadiva.

V České republice se tématem pomalé módy zabývá projekt SLOU, který pořádá SLOU Days (tento rok od 23.–24. listopadu), vydává svůj magazín a na svých stránkách informuje třeba o místech, kde si zastánci této módy mohou přijít na své.

Zdroje: Copenhagen Fashion Summit, Fashion United, Clean Clothes, Nature, Blesk