Jaderný odpad: umění (téměř) nemožného

Jaderný odpad: umění (téměř) nemožného

29. dubna 2018

Žádná země na světě dosud nevyřešila problém, co s vysoce radioaktivním odpadem z jaderných elektráren. Česko není výjimkou, také u nás se debata o vhodném řešení vleče bez jasného řešení od roku 2004.

Před nějakými dvaceti lety poučovali zastánci jádra své odpůrce, že jaderný odpad bude jednou cenná surovina, za kterou nám budou naši potomci vděční. Všechny technologie na jeho zneškodnění nebo přepracování se však zatím ukázaly jako příliš drahé a nedokonalé, takže zbývá jediná možnost: „zakopat“ a zabetonovat ho do země tak, aby se k němu během následujících statisíců let nikdo nedostal. Kontejnery se „zářícím“ materiálem musí být uloženy v místě, kde odolají vodě, zemětřesení, válečnému konfliktu, samotné radiaci a dalším myslitelným i nemyslitelným vlivům.  

Měď nebo ocel, ocel nebo měď?

Dlouho se zdálo, že jako první rozlouskne tento oříšek Skandinávie. Finsko se v roce 2016 stalo první zemí na světě, která začala úložiště reálně stavět, Švédsko by ho mělo brzy následovat. Vše šlo jako po másle až do letošního února, kdy švédský soud pro životní prostředí doporučil vládě stavbu úložiště na již vybraném místě nerealizovat. Důvod? „Přišlo se na závažné systémové chyby, které se staly při výzkumu koroze mědi, takže kontejnery z tohoto materiálu by neměly takové parametry, jak se předpokládalo. V důsledku toho jsme se ocitli o několik kroků zpět,“ říká Johan Swahn, ředitel kanceláře švédských nevládních organizací pro kontrolu nad jaderným odpadem.

Pro nás je zajímavé, že Česká republika neuvažuje o měděných, ale o ocelových kontejnerech. „Ocel jsme ve Švédsku také zvažovali, ale zavrhli jsme ji, protože se nám nejevila jako vhodná. Nyní se k ní zřejmě budeme muset vrátit,“ prohlásil švédský odborník na nedávné konferenci o jaderném odpadu v Praze. Kdy to ale bude a jaký bude mít odhalená chyba dopad na veřejné mínění, je zatím ve hvězdách. V září se konají ve Švédsku parlamentní volby a je pravděpodobné, že problémem se bude zabývat až nová vláda. Problém bude řešit i Finsko, které rovněž plánuje uložit jaderný odpad v měděných kontejnerech.

Finové v pohodě

V jednom mají ale oba severské státy nespornou výhodu: obyvatelé lokalit, kde má jaderné úložiště vzniknout, jsou (či lépe: až dosud byli) s touto stavbou srozuměni a svůj souhlas vyjádřili v referendu. Ve Finsku jde o městečko Eurajoki, ke kterému patří i ostrov Olkiluto se dvěma provozovanými reaktory a třetím rozestavěným (známá stavba reaktoru typu EPR, který je legendární masivním prodražením celé výstavby).

Právě díky jaderné elektrárně komunita se zhruba 8 tisíci obyvateli prosperuje, ovšem ne proto, že by jí stát platil nějaké zvláštní odškodné. Penězovodem do obecní kasy je v souvislosti s elektrárnou výhradně daň z nemovitosti – a čím větší elektrárna, tím větší daň. Úložiště však obyvatelům Eurajoki žádný profit nepřinese. Starosta Vesa Jalonen říká pro Čechy téměř neuvěřitelnou věc: „Lidé věří expertům z Úřadu pro jadernou bezpečnost, že uložení radioaktivního odpadu 450 metrů pod zemí bude bezpečné. Jestliže využíváme jadernou energii, musíme za ni převzít odpovědnost – a jaderný odpad k tomu patří. Jsme zvyklí na přítomnost jaderné elektrárny, takže úložiště akceptujeme. Aspoň se to nebude muset nikam převážet,“ cituje starostu německý server Focus online.

Parlament stavbu odsouhlasil už v roce 2001 a dnes razí stavební firma v tvrdé žule tunely. Nejprve budou sloužit jako podzemní laboratoř, od roku 2020 zde mají být ukládány vyhořelé palivové články. Je ovšem třeba dodat, že Finsko se může kromě loajality obyvatel opřít o ještě jednu výhodu: jaderný komplex Olkiluoto včetně budoucího úložiště se nachází na ostrově vzdáleném asi 15 kilometrů od Eurajoki, takže stavba úložiště život ve městě nijak nenarušuje.

Švédové: jádro se vším všudy

Přístup Švédů k jádru se podobá tomu, jak to vidí Češi. Po havárii v Černobylu v roce 1986 bylo 75 % lidí proti, ale pak se začal poměr příznivců a odpůrců jaderné energetiky obracet. Dokonce ani drama ve Fukušimě, které přivedlo Němce k rozhodnutí se jaderné energie vzdát, tento trend významně nenarušilo. Podíl zastánců jádra se ve Švédsku pohybuje dlouhodobě kolem 60 %. Přesto je Švédsko rozhodnuto postupně jadernou energetiku utlumit.

Pokud ale jde o hledání místa pro úložiště, veškerá podobnost je pryč. Švédové jsou v hledání konsenzu mnohem úspěšnější. „Už v roce 2004 založily ekologické organizace společnou platformu, aby dohlédly na to, že budoucí úložiště splní nejvyšší dosažitelné standardy. Řekli jsme jasně, o co nám jde, a každý, kdo chtěl, se k nám mohl připojit. Vedli jsme vážný dialog, který byl úspěšný,“ konstatuje Johan Swahn. Další pozoruhodnost: platforma byla financována švédskou vládou, stejně jako firma SKB, obdoba české Správy úložišť radioaktivních odpadů. A zástupce platformy dokonce zasedl v jejím vedení!

Výsledkem bylo, že ve čtyřech vytipovaných obcích proběhla o možné stavbě úložiště referenda s právem veta. Ve dvou řekli lidé ne, ve zbylých dvou ano (Östhammar, asi 15 km od jaderného komplexu Forsmark, a Oskarshamn, kde se v současné době nachází mezisklad). Volba padla na první jmenovanou obec, ta druhá dostala odškodnění. Právě klíč spočívající v transparetním přístupu s možností účasti obcí tlačí v Česku také zástupci místních samospráv a ekologické organizace. Bohužel, vláda zůstává k využití inspirace skandinávského modelu stále uzavřená.