Obří zařízení vysává oxid uhličitý ze vzduchu

Obří zařízení vysává oxid uhličitý ze vzduchu

28. března 2018

Když vznikla první větrná elektrárna, přitahovala pohledy i pozornost lidí. To samé se opakovalo se solárními panely: i ony byly ve své době novinkou. Obě tato zařízení ale dnes zná každý – větrníky i solární střechy nebo farmy se staly po pár desítkách let něčím zcela běžným, bez čeho se dnešní společnost neobejde.

Je možné, že to stejné se bude moci za pár let říci také o vysavačích oxidu uhličitého. První zařízení tohoto typu už brzy oslaví první rok své existence. Našli byste ho nedaleko švýcarského Zurichu a postavili ho zde na místní spalovně odpadu z peněz vybraných ve startupu. 

K čemu to je?

Země, které podepsaly Pařížskou dohodu, se shodly, že je nutné udržet průměrnou teplotu na Zemi tak, aby se do konce století nezvedla o více než dva stupně. Pokud se to nepodaří, znamenalo by to pro lidstvo obrovský problém: enviromenální, ekologické i ekonomické dopady by byly enormní a není vůbec jisté, zda by to naše globální civilizace zvládla. 

Všem expertům, kteří se v této oblasti pohybují, je ale jasné, že splnit pařížské cíle pouhým přechodem na méně energeticky náročný model fungování společnosti nestačí; je to určitě zásadní a důležitý krok, bez něhož to nepůjde, ale je to málo. „Máme méně než 20 let na to, abychom se zvládli dostat na cestu, na jejímž konci udržíme pařížská čísla,“ uvedl Chris Field, expert na cyklus oxidu uhličitého ze Stanfordovy univerzity, kde vede Woodsův enviromentální ústav. 

Před nedávnem se stal autorem rozsáhlé studie, v níž popsal, že ke splnění pařížských cílů je nutné přispět i aktivně – tedy odsáváním oxidu uhličitého z atmosféry. Jeho práce vyvolala rozsáhlou odezvu nejen v akademických kruzích. Ve Švýcarsku na jejím základně vznikl projekt, který díky financování po internetu získal dostatek peněz na první odsavač oxidu uhličitého ze vzduchu. 

Vzdušný vysavač budoucnosti

Jde zatím vlastně jen o první krůček, ale testování už ukázalo, co všechno takový stroj dokáže. Jedná se o tři klasické přepravní kontejnery, jaké se používají například na převoz zboží přes oceán. Jsou vyplněné kolektory CO2 – ten do nich nahánějí větráky zvenku. Uvnitř kontejnerů jsou houbovité porézní filtry, které oxid uhličitý pohltí, podobně jako houba vlhkost. Filtry se naplní po přibližně dvou až třech hodinách, potom se houby zahřejí, což CO2 uvolní – ale ve formě, která se dá využít, ať už na uložení CO2 pod zem nebo se dokonce uvažuje o nějakém průmyslovém použití. 

V případě prvního odsavače CO2 se vzniklá látka používá v nedalekém skleníku – díky ní v něm rychleji rostou okurky a rajčata. Společnost Climeworks, která za celým plánem stojí, už má ale i další nápady na praktické upotřebení: v současné doby vyjednává s několika společnostmi, které vyrábějí limonády a potřebují je vylepšit bublinkami – ty jsou právě CO2.

Tato využití spojuje jedna nevýhoda: jak vás asi už napadlo, CO2 se pak vždy vrátí do atmosféry... V řešení je tedy i scénář, kdy by se dal plyn s pomocí obnovitelně získané elektřiny použít ke štěpení vody na vodík, který se dá využít na ukládání energie jako baterie. A zbytek nevyužitelného oxidu uhličitého by se jednoduše uložil do podzemí, aby se nevracel tak rychle do oběhu.

Spolenost Climeworks by ráda své podnikání rozjela opravdu ve velkém: podle jejího tvrzení jí ostatně nic jiného nezbývá. Argumentují přitom tím, že v polovině století bude třeba dostávat až 10 miliard tun CO2 ročně, aby se nezvyšovala teplota planety... A pokud s tím nezačneme včas, bude třeba dostat z atmosféry mnohem větší množství v mnohem kratším čase - zdá se tedy, že tomuto podnikání nestojí nic v cestě. 

Trocha čísel

Jeden její kolektor je schopen z atmosféry zatím odčerpat přibližně 50 tun CO2, což je přibližně stejné množství jako jeden velký strom – jenže stromy zaberou více místa a také jsou na světě místa, kde už strom prostě nevysadíte. Jedná se tedy o nouzové řešení, které jen nahrazuje naši neschopnost mít dostatek obyčejných lesů. 

Společnost spočítala, že aby se podařilo zachytit pouhé jedno procento světových emisí CO2, bylo by třeba asi 750 000 standardní kontejnerů.

Zdroj: Fastcompany