Stefan Spychalski: studentská solární auta pomáhají rozvoji elektromobility

Se Stefanem Spychalskim jsme hovořili o vývoji solárních aut na vysokých školách, o vytrvalostních závodech a také tom, jaký to má všechno skutečný dopad.

Jakub Šiška

3. 9. 2017

Před nedávnem jsme přinesli informaci o studentském solárním autě Blue Cruiser, které se v září vydá na 3 tisíce kilometrů dlouhý přejezd Austrálie. K tématu se vracíme rozhovorem se Stefanem Spychalskim, který stojí u projektu po celou dobu trvání a dnes je jeho mluvčím.

Solární auta jste začali na Vysoké škole v Bochumi stavět už v roce 2002. Jak to všechno začalo? 

Bylo to koncem 90. let, kdy skupina studentů odjela k absolvování závěrečného semestru do Anglie, aby se na tamní London South Bank University podílela na vývoji solárního auta Mad Dog. Měli jsme možnost aktivně zažít celý proces od prvních návrhů a zkoušek na simulátoru přes výrobu jednotlivých částí až po kompletaci celého vozidla. Vrcholem pak byla účast na závodě studentských solárních aut v Austrálii World Solar Challenge, který se koná už od roku 1982. Tehdy jsme jeli ještě pod britskou vlajkou, ale po návratu jsme se rozhodli, že to zkusíme i na naší univerzitě. Nadšeně se nás ujal prof. Friedbert Pautzke, který má nad projektem záštitu až do současnosti. 

Nynější Blue Cruiser je už sedmým solárním autem, které vzniklo na bochumské univerzitě. Jak celý projekt probíhá, kolik se na něm podílí lidí?

Počet studentů, kteří se projektu účastní, každý rok stoupá, letos je jich 67. To samozřejmě vyžaduje dobrou koordinaci. Účastníci jsou rozděleni do skupin a každá z nich má konzultanta z řad docentů univerzity. Jak studenti postupně získávají odborné vědomosti, přebírají za projekt stále více odpovědnosti. Pro většinu z nich je to součást studia v rámci volitelného oboru „Vývoj solárně-bateriových vozidel“. Na projektu se ale jako dobrovolníci podílejí i studenti docela jiných oborů, například filosofie nebo germanistiky, kteří mají na starosti netechnické záležitosti. Zejména cesta do Austrálie na Word Solar Challenge vyžaduje vyřešit mnoho úkolů, od administrativních formalit přes dopravu auta a celého týmu přes moře až po mediální prezentaci projektu. To všechno si děláme sami. Skupiny se scházejí každý týden, informují se o průběhu prací a řeší problémy, které se vyskytnou. Vývoj každého modelu trvá dva roky a jeho vrcholem je právě účast na World Solar Challenge.

Porovnáme-li dosud vámi vyvinutá auta, v čem se změnila? Co děláte teď jinak než na začátku?

Změna je velmi výrazná. Ta první auta vůbec auta nepřipomínala, byla to taková plochá deska na třech kolech se sedadlem pro řidiče uprostřed. Další model připomínal zas chobotnici. Postupně jsme se ale dopracovali k tomu, aby dané vozidlo bylo použitelné v běžném provozu. Od roku 2008 už mají všechna auta klasicky čtyři kola a povolení pro provoz na silnici. Rozdíl je také v tom, že první modely jsme sestavovali z cizích komponentů, zatímco od roku 2006 vše vyvíjíme a vyrábíme sami.

Jedno z vašich aut se dokonce zapsalo do Guinessovy knihy rekordů, když při cestě kolem světa ujelo téměř 30 tisíc kilometrů. Jak ta cesta vypadala?

To bylo v roce 2011, kdy jsme se rozhodli „prodloužit si“ Solar World Challenge v Austrálii. Další etapy vedly od severu k jihu Novým Zélandem, z východu na západ Spojených států, přes Evropu a celé Rusko. Poslední část patřila opět Austrálii, kterou jsme přejeli od severu k jihu. Potíží po cestě se vyskytlo spoustu, ale se samotným autem žádná. To se ukázalo jako nejspolehlivější prvek celé cesty. Problémy měla spíše klasická auta, která sloužila jako doprovod. Dnes bychom takovou cestu už bohužel absolvovat nemohli, a to z politických důvodů na hranicích některých států. 

Jakým způsobem se poznatky z vašeho projektu uplatňují v praxi při rozvoji elektromobility? Pokračují studenti v práci na tomto poli i poté, co ukončí školu?

Impulsy pro rozvoj elektromobility jsou hlavním cílem celého projektu. Město Bochum bylo dříve významným strojírenským a automobilovým centrem, ale spoustu firem odešlo, což přineslo mnohé problémy. Náš projekt vrací město do „první ligy“ tím, že připravuje experty v oboru, který má budoucnost. Funguje zde např. firma Voltavision, kterou založili dva bývalí studenti naší školy a která vyvíjí bateriové systémy a elektrické pohony vozidel. Po vzoru Silicon Valley vzniklo v Bochumi Ruhr Valley, vývojové centrum, ve kterém spolupracují tři vysoké školy a 14 firem na projektu „Mobilita a energie pro budoucnost měst“. To vše je s projektem studentských solárních aut úzce provázáno. Většina z těch, kteří se na něm jako studenti podíleli, v oboru dál pracuje.

Na čem se v rámci projektu „Mobilita a energie pro budoucnost měst“ aktuálně pracuje?

Zůstaneme-li u elektromobilů, jde například o vývoj malé dodávky, zvané BoMobil. Tato dodávka bude určena pro malé a střední podnikatele, kteří potřebují přepravovat menší objemy zboží na krátké vzdálenosti, zejména ve městech. Jeho základní odlišnost od dosud vyráběných elektromobilů je v přechodu od centrální pohonné jednotky k nábojovému pohonu jednotlivých kol. Všechny pohonné komponenty jsou umístěny v tzv. skateboardu, nosné konstrukci, lepené a nýtované z lehkých hliníkových součástí. Díky tomu má vozidlo nízké těžiště a velmi krátké cesty přenosu výkonu. Nyní je k dispozici prototyp a probíhají jednání s několika zájemci o sériovou výrobu.

Dalším z projektů je tzv. digitální silnice, kdy jsou všechna data o dopravní situaci, infrastruktuře a uzavírkách zpracovávána cloudovým způsobem. Systém vám sám vybere nejvýhodnější cestu s ohledem na aktuální dopravní situaci, upozorní vás, pokud jedete do zácpy a informuje vás, kde je zrovna volné parkovací místo. Dokáže také na základě získaných dat upravovat činnost semaforů. Senzory by byly umístěny na okrajích silnic, čímž by byla překonána nákladná technologie indukčních smyček.

Zdroj: vlastní, thyssenkrupp.com